Indie 2011, část I.



Den první

Prolog

Po tři roky opakující se činnost by se jistě dala nazvat tradicí. Z tohoto pohledu jsem tedy i letos, tradičně, vyrazil na své cesty po světě. Po předchozích dvou ročnících netradičně nenásledovala cesta poslepovaná převážně z pobytů v jednotlivých státech Evropy, ale cílová destinace byla jediná. Indie, alespoň co se počtu obyvatel týče, druhá největší země světa, se stala mojí zvolenou destinací již v listopadu loňského roku, kdy jsme se spolu s mojí kamarádkou Zuzkou dohodli, že toto léto vyrazíme do země Indické. Po dlouhém plánování plném mnoha rozporů týkajících se délky pobytu či jeho vlastní podoby konečně nadešel dnešek - den odletu. Krom něj toho pro nás tento den zdánlivě mnoho nepřichystal, neb sám o sobě dlouhý let notně prodloužilo čtyřhodinové čekání na moskevském letišti Šeremetěvo.

První let ale započal již v Praze. Jediná komplikace, která ho provázela, přišla na řadu v momentu, kdy se odbavovací úřednice dotázala na adresu našeho hotelu v Indii. Vědom si naší ubytovací strategie, že hotely s rezervací přes internet budou určitě patřit k tomu dražšímu a proto, že necháme výběr ubytování až na místo nocležné potřeby, jsem na Zůzu přes celou frontu zavolal: „Zůzo, vytáhni Lonely Planet, ať tam nějakou adresu vybereme“. Přítomná úřednice naštěstí přešla náš způsob řešení problému stylem člověka, který něco podobného vídá přinejmenším pětkrát denně, zato Zuzka mi celý zbytek dne připomínala, že by někdy v budoucnu více diskrétnosti nezaškodilo.

Samotný let do Moskvy byl rutinní záležitostí. Jen oběd byl příjemným zpestřením, neb pro člověka, jehož celoživotní zkušenosti s leteckým průmyslem zahrnují pouze lety s Ryanairem nebo Wizzairem, není svačinka za letu známým požitkem. Závěr letu proběhl v konverzačním duchu, o což se postaral vedle nás sedící pasažér, toho času stavební inženýr na pracovní cestě, který nedávno navštívil Indii a to nejenom z profesních důvodů. Z mnoha novinek mě zaujala nejvíce výpověď o letecké společnosti Kingfisher, jejíž majitel si buduje firemní renomé mnoha způsoby včetně osobního výběru těch nejkrásnějších indických letušek. Kvalitu jeho výběru posoudím při zpátečním letu na Andamanské ostrovy – magazínem Týden přirovnaných k ráji na zemi.

Let uběhl poměrně rychle a my se ocitli na Šeremetěvu. Kdyby člověk nevystoupil z letadla, asi by těžko odhadl, zdali se místo na letišti nedostal do centra obchodního střediska. Už tak rozlehlá plocha několika terminálů byla přeplněna mnoha obchody, želbohu s jednotvárným sortimentem. Najít zde cokoliv jiného krom alkoholu, cigaret, voňavek a čokolády bylo asi stejně tak snadné, jako najít fungující režim na severu Afriky. Výjimkou ze stereotypu tak byla jenom zevl-zóna, kde přespávali lidé převážně čínského vzezření a dokonce i jedno individuum v jutovém pytli. Celkem veselo bylo i v různých IT koutcích. V prvním z nich, představujícím nové produkty v oblasti mobilních komunikací, se Zuzka nechala zastrašit ruskou holčičkou. Ne, že by dívčina oplývala děsivým vzhledem, ale při porovnání tělesných konstitucí zúčastněných bylo patrné, že ač byly obě dvě aktérky vybaveny hmotnostně zhruba stejně, tak mladá Ruska svojí výškou za Zuzkou zaostávala zhruba o půl metru, což jí dodávalo patřičně respektování hodnou figuru. Zastrašeni ruskou cvaldou jsme si alespoň zablbli u jiného kiosku, kde jsme objednali pronájem vozu Dodge jedné nejmenované osobě sídlící v Praze. Času ubývalo, let se blížil a Zuzka hladověla. Veškeré její snahy o obstarání něčeho k zakousnutí většinou končily přebytkem mezního užitku z držení eur, nemožností platby měnou odlišnou ruského rublu či výrazem prodavačky připomínajícím šmirglpapírem utřený zadek. Časem, jak hlad sílil, padla první z vyjmenovaných překážek a i s najedenou Zuzkou jsme mohli odletět dál.

Paluba Airbusu A330 nás příjemně překvapila, multimediální koutek s televizí a playstationovským ovladačem sliboval spoustu zážitků. Ty se začaly naplňovat již při vzletu, kdy se na obrazovky promítal pohled z kokpitu. Příjemný pocit z techniky však během letu 2x narušilo zamrznutí systému při pokusu spustit golf, takže ať nadává na Windows kdokoliv, vězte, že tahle mašinka běžela pod Linuxem. Večeře během letu bylo něco, na co jsem si pořád ještě nemohl zvyknout, ale pohled na pečivo, maso a zákusek mě neustále přesvědčoval, že jde provozovat leteckou společnost i s jistou dávkou komfortu. Večeři ještě zakončil čaj nebo káva s mlékem. Tedy zdánlivým mlékem. Po vymačkání obsahu pytlíku do hrnku s tekutinou nejenom, že se tato pasta nezačala rozpouštět, ale spíše dodávala celému celku zdání misky s porcí čínských nudlí. Inu, nastal čas dotazu namířeného na stevardku, cože to vlastně tvořilo náplň toho azbukou nadepsaného pytlíčku.
Zuzka: „Is this really a milk?“
Stevardka: „No, It is a sauce“
Co následovalo dále, není třeba ani moc hádat. Zuzka se rozhihňala, já téže a stevardka zahlédnuvší hrnek se zaprasenou kávou nakonec také vyloudila úsměv přesně takový, který jasně ukazoval pochopení k blbosti druhých. Pořád s úsměvem na tváři nám letuška dokonce vyměnila nudle za nápoj a odešla vypovědět svůj zážitek kolegyním. Letadlo se mezitím přiblížilo Dillí takřka na dohled. Tisíce světel zářících ve tmě nám před přistáním ukázaly rozlehlost metropole a dovedly nás až k přistávací ploše, kde nás pilot posadil na zem, a my po chvíli rolování mohli učinit první kroky na indické pevnině. Doprovázela nás při tom teplota třiceti stupňů Celsia, což při čase příletu dvě hodiny ráno dávalo tušit, že nás zítra bude čekat opravdu horký den. V prostorech letištního terminálu už zbývalo jen projít imigrační kontrolou, vyzvednout svoje krosny, směnit nějaké ty rupie pro prvních pár hodin pobytu a připravit se na další den, kdy začne naše putování cestou do Jaipuru.




Den druhý

Skok do hluboké vody

Let proti proudu času zapříčinil, že dnešní dávka spánku se spíše než v hodinách dala počítat pouze v desítkách minut. Námi rezervovaný vlak vyjížděl již v 9:20 z jednoho menšího dillského nádraží a právě kvůli tomu jsme vzali jedno z prvních ranních meter a jeli se na chvíli podívat do města. Už při prvních krocích směrem z letiště nás udeřila facka jako od Škopkové. Nebyla to facka násilná od poberty bažícího po našich cennostech, nýbrž facka podnebná. Vlhkost vzduchu i teplota stoupaly k neevropským hodnotám a naše oděvy proto brzy připomínaly čerstvě zmapovaný úsek Českého ráje.

Metro se nalézalo opodál a my mohli pohlédnout do útrob tratě, konkrétně moderní linky Airport Metro Express vybudované při příležitosti her Commonwealthu 2010, jejíž moderní vzhled by mohla pražská MHD jen tiše závidět. Ne všechno si ale zasloužilo závist a touhu po replikaci v pražských podmínkách. To, co indické dopravě nezávidím ani já, jsou bezpečnostní kontroly. Na letištní stanici (a jak jsem později zjistil i na jakékoli další) musí všichni cestující projít osobní prohlídkou a jejich zavazadla rentgenem. Kulturní nebo možná náboženská specifika převážně hinduistické země se projevují ve formě speciálních front pro ženy, kde se o jejich prohlídku vždy stará nějaká vojanda. Přes tyto otravné kontroly jsme se výstavní letištní linkou dostali až k New Delhi train station.

Vestibul vedoucí cestující z metra na povrch se na dlouhou dobu stal poslední připomínkou moderního věku. Ledva jsme vyšli na povrch, přinesl první kontakt se skutečným indickým světem rozplynutí iluzí o podobě města vypadajícího dle stylu letištní hromadné dopravy. Odpad pod nohama, desítky lidí spících na ulici, doprava hustá jak hrachová polévka a do toho se nám pořád někdo snažil vetřít do přízně. Obzvlášť časté pohledy na svoji osobu se Zuzka rozhodla řešit radikálním způsobem. Rychlostí závodního chrta mě pojala za chotě a připravila tak zástupy dívek po celé Indii o jejich celoživotní sen. Naše manželství mělo trvat jen do chvíle, než se zbavíme Inda, jenž nás uháněl se svojí vizitkou, nesrozumitelnou angličtinou a ukrutnou potřebou snést nám za turisticky nadsazenou cenu modré z nebe, ale nakonec jsme v dobrém i zlém překonávali jednu obtíž za druhou. Spící lidé, řidiči autorikš chtiví nás odvézt až na druhou stranu města i brodění veřejnými záchodky neustále naplňovanými zástupem indických mužů byly tou pravou zkouškou našeho svazku, ale jakmile jsme dorazili k okénku pro nákup lístků na metro, pozbyli jsme veškerých důvodů k pokračování manželství a nechali tedy rozvést náš neoficiální rodinný stav.

S žetony v ruce jsme se ani tentokrát nevyhnuli bezpečnostní kontrole. Turnikety musely počkat do chvíle, než jsme ze sebe shodili batohy, prošli rámem a nechali se osahat. Na takovéto kontroly a hlavně na jejich četnost v indické dopravě si asi nikdy nezvyknu, raději rychle pryč a naskočit do prvních otevřených dveří v nejbližším voze metra. Člověk znalý kontinentálních hromadně-dopravních prostředků by uvnitř soupravy nečekal žádné překvapení oproti navyknutému stereotypu. Z omylu mě vyvedla strážkyně zákona měřící si mě pohledem myslivce naleznuvšího ve svém revíru škodnou. Při pohledu na ostatní spolucestující bez výjimky ženského pohlaví nebylo těžké odhalit, že příčinou onoho nepřátelského výrazu byla moje přítomnost v ženském vagónu. Přetrvávající faux pas šlo vyřešit jedině mojí dobrovolnou deportací do společné části vlaku, kde už hrozba majznutí obuškem pominula. I přes tuto anabázi jsme ve stanici Pratap Nagar vystoupili z metra a jali se hledat nádraží. Jen pro dokreslení bezpečnostní situace v dillském metru musím poznamenat, že naším vrcholem vojenské přítomnosti v civilní dopravě byla v prostoru před stanicí ležící improvizovaná střílna, kde se voják se samopalem schovával za barikádou tvořenou pytli s pískem.

Pokračování na nádraží nám nesebralo mnoho času. Když jsme dorazili k budově železniční stanice, načali jsme nováčkovské kolečko dotazů, co že je to vlastně za nádraží. Anglicky nemluvící cestující nám v pátrání moc nepomohli, takže volba, koho se optat dále, padla na prodavače lístků. Chlapík vládnoucí angličtinou jen o trochu lepší než žák prvního stupně základní školy nám i přes tento handicap sdělil nemilou zprávu a to že se nacházíme na úplně jiném místě. Zuzka sice tomuto zasloužilému muži, který zcela jistě zažil ještě britskou nadvládu na vlastní kůži, nevěřila, ale po konzultaci s elektronickým informačním systémem musela i ona uznat, že měl ten chlapík pravdu. V časovém presu jsme vzali prvního dostupného autorikšu a ulicemi ranního Dillí si to dosvištěli až na to správné nádraží, na Sarai Rohillu.

Cestou na zadním sedadle vozidla proběhlo první hlubší seznámení se zákonitostmi dopravy v Indii. Přecházení silnice je zde naprosto instinktivní záležitostí. Když je v proudu dopravy alespoň malá díra, Indové začnou přecházet a motorizovaný zbytek provozu se jejich pohybu náležitě přizpůsobí. Když hrozí kolize, začnou pak řidiči halasně troubit. Troubení ostatně využívají i v komunikaci s pomalejšími řidiči či jako řešení dopravní zácpy.

Naše první setkání s vlakem a hned i s celkem luxusní třídou AC3 TIER nás uvedlo do světa indických železnic. Několik desítek vagónů čítající, přes dvě stovky metrů dlouhá souprava činila z hledání našeho vagónu pěkně dlouhou procházku napříč celým nástupištěm. Interiér vozu neoplýval luxusem, ale za to nabízel všechno ostatní, co je pro cesty na dlouhou vzdálenost třeba. Otevřená kupé se třemi rozkládacími lehátky na každé straně a trojice ventilátorů měnících mikroklima kolikrát až v moc ledové a prodavači pobíhající mezi vagóny nabízející všechno, co by nám mohlo chybět, ve výsledku zpříjemňují cestu na nejvyšší možnou úroveň.

První vlaková odysea nás zavedla do Jaipuru, dle místních města šperků a textilu. Ještě stále s minimem zkušeností, upřednostnili jsme tuk-tuk před chůzí a nechali se zavést k námi předem vybranému hotelu. Ten sice nakonec cenou neodpovídal naší verzi Lonely Planet, ale přilehlá internetová kavárna alespoň vyřešila naši zítřejší dopravu a vhodný hotel se s dopomocí dalšího místního drožkáře taky nakonec našel. Vítězem našeho výběrového řízení se stal Silas Vilas ležící nedaleko centra města. Moc jsme se v jeho prostorách nezdrželi, času jsme již dnes vyplýtvali více než dost, vybalení několika málo nezbytností následovala naše první skutečné vypravení do indického prostředí. Původně plánované dohánění časového skluzu dostalo vážnou ránu, když jsme se zastavili na oběd do jedné zdejší restaurace. O tom, jak byla luxusní, svědčí fakt, že stejně draze jsme za celý pobyt v Indii jedli již jen poslední den v Dillí. Krmě ovšem za vynaložené peněžní prostředky stála a i na evropské poměry to byla suma spíše podprůměrná, takže to vlastně ani takový snobský požitek nebyl.

Po hlavní třídě jsme se pomalu blížili historické části města. Snažili jsme se přitom vyhýbat všemožným obchodníkům, ale jakmile Zuzku oslovil prodavač sárí, nemohla jinak, než si tento tovar zakoupit. Pro neznalé indického oděvního úzu sárí představuje dlouhý pruh zdobené látky, z něhož dokáží indické ženy a překvapivě i mnoho mužů učinit pohodlný dámský oblek. I když podrobná instruktáž prodavače v krámě vypadala celkem jednoduše, tak její napodobení na místním boulevardu spíše než odívací proces připomínalo pouštění draka. Jemný vánek si s kusem látky pohrával jako kotě s klubíčkem a veškerá snaha o Zuzčino oblečení způsobilo pouze úšklebky místních žen, už od kolébky navyklých na správné zavázání. Se sárím pořád jen v ruce nám nic nebránilo ve sledování davu a strávení posledních pár hodin ve Starém městě. Čtvrť hostící různě zaměřené bazary je výjimečná i svým vizuálním ztvárněním vzniklým u příležitosti návštěvy Prince z Walesu v roce 1876, kdy tehdejší vládce maharádža Sawai Ram Singh nechal natřít všechny ulice města narůžovo.

V ulicích Starého města jsme se nevědomky připojili k proudu směřujícímu za zdrojem zvuku kdesi v dálce. To, co ze začátku vypadalo jako chůze obyčejnou indickou ulicí, se změnilo ve chvíli, kdy na střechách krom opic naše oko zahlédlo i davy sedících lidí. Tyto davy houstly nejenom na střechách ale i na cestě před námi což nakonec vyústilo v ustanutí jakéhokoliv pohybu. Zpoza tmavovlasých indických hlav postupně začaly vykukovat policejní barety a hlavně tři několikametrové sloupy nesené vždy tak dvacítkou lidí. Toto těleso cirkulovalo v kruhu ohraničeném tisícovkami Indů. Průchod skrz neproniknutelnou masu diváků nám byl umožněn až poté, co průvod odtáhl neznámo kam. Jak jsme posléze zjistili, toto byla oslava jednoho z mnoha hinduistických svátků. Uvolnění komunikace nám umožnilo pokračovat směrem k vyhlédnutým památkám Hawa Mahal, Jantar Mantar a City Palace, ale než jsme k nim došli, potkali jsme jednu z mnoha bezejmenných hinduistických svatyní. K prvnímu bližšímu kontaktu s tak vzdáleným náboženstvím stačilo zout si boty a poslouchat výklad o hindských bozích, jehož se nám dostalo od chlapíka, který tam toho času zametal.

Lehce poučeni poděkovali jsme za výklad a sestoupili zpátky na náměstíčko, kde se odehrálo druhé kolo souboje Zuzka versus sárí. Nedaleko rušných ulic avšak na liduprázdném plácku se naskytla ideální příležitost pro odvetu. Po předchozím jednoznačném vítězství tradičního šatu bylo pokračování souboje vyrovnanější, nicméně i tentokrát nakonec Zuzka vypadala jako jedna z hlavních postav filmu „Mumie se vrací“. Pranic nepomohla ani moje asistence, neboť mojí jedinou podobnou praxí zatím bylo balení vánočních dárků převážně hranatého charakteru. Na naše příkoří se již nemohl dívat výše zmíněný zametač, který jakoby mimoděk dokázal sárí zkrotit s lehkostí, s jakou baleríny zvládají Pas de deux a konečně tak dodal Zuzce indicky kultivovaný vzhled. Focení úspěšnosti díla i aktérů představení potom již bylo nezbytnou formalitou. V sárí Zuzce okamžitě vzrostla popularita. Jen co vyšla ze své „převlékárny“ začal se jí jeden domorodec vyptávat na podrobnosti k šatu se vázající. Jak už to ale v Indii bývá, pokud se s vámi někdo začne nezištně bavit, většinou to končí nabídkou obchodní příležitosti.

Tentokrát se tedy ze zvědavého kolemjdoucího stal řidič tuk- tuku, který nám předložil jedinečnou nabídku spočívající v okružní jízdě po místech, která Lonely Planet nezná. Nejdříve nás zavezl do sloních stájí, kde místní chovatelé ve dne vozící turisty do pevnosti Amber přes noc přechovávají svoje chobotnaté svěřence. My jsme přijeli zrovna v čase večeře, ale i přes to se nám chovatelé věnovali a dokonce nás nechali vyfotit se se slony. Několik rupií věnovaných na nějaký sloní pamlsek byla zasloužená odměna za takovýto intenzivní zážitek hned první den pobytu. Druhou zastávkou se stal palác Jal Mahal. Dost dobře by to mohl být jeden z mnoha obyčejných paláců, jakých jsou po Indii stovky, kdyby ho v roce 1799 maharádža Jai Signh II. nepostavil uprostřed jezera zabezpečující vodu pro celý region. Za poznamenání také stojí, že 5 pater čítající palác hned 4 ukrývá pod úrovní hladiny jezera Man Sagar. V momentě, kdy jsme tuhle stavbu uviděli, nemohli jsme uvěřit, co v Lonely Planet opomněli.

Slunce již svítilo na půl žerdi a nábřeží bylo stále plné lidí, kteří zde vyhlíželi poslední turisty jdoucí z paláce. Na cestu dovnitř bylo už asi pozdě, a i když by cesta loďkou doprostřed jezera jistě snesla naše přísné požadavky, museli jsme ji protentokrát oželet. Jako poslední zastávka nám byla zprostředkována prohlídka textilní fabriky. Firma se sídlem stejným jako středisko naší tuk-tuk služby vytváří snad vše od košil až po ubrusy a dle počtu látek to bylo na první pohled patrné. Tradiční forma ornamentálního zdobení pro zdejší kraj typická, spočívající ve vyřezání různých forem, jejichž obarvením a následným otištěním na kus plátna vzniká barevný vzor, nám zůstala ve vzpomínkách ztělesněna kusem plátna s motivem slona. Po exkurzi přišla na řadu předváděčka. Nebudu tady dlouho popisovat podrobnosti prodeje v indické fabrice, ve výsledku naše poslední dnešní štace skončila balíkem se dvěma šálami pro Zuzku a jednou na zakázku ušitou polokošilí pro mě. Bonusem bylo expresní dodání téže noci na náš hotel. I přes odchod z obchodu takřka v moment zaplacení nechybělo mnoho, aby moje polokošile čekala v hotelu ještě před mým příjezdem. Důvod byl nasnadě, náš šofér totiž úplně přesně neznal polohu našeho hotelu, což vyústilo v půlhodinovou jízdu po městě, kdy se ke všemu musel řidič asi pěti různých lidí zeptat, kam že nás to má dovést. Jízda místy, která bychom ve tmě nepoznali, ani kdybychom je dobře znali, nakonec přeci jenom skončila před naším hotelem. Netrvalo ani půl hodiny a poslíček mi ve dveřích předal mojí novou polokošili. Pověstná horká jehla byla v tomto případě více než příslovečná, několik řemeslných nedbalostí jsem objevil i já – krejčovský laik, ale pocit zakázkové košile za to stál. Prohlídka města dnes dostala na frak a to se ani nezmiňuji o neuskutečněné výpravě do pevnosti Amber, ale i přesto první den v Indii přinesl spoustu zážitků, na které bude těžké navázat.




Den třetí

Překvapení ve vlaku

Dnešní ráno nepřálo dlouhému válení v posteli. Ačkoliv nám vlak do Agry jel až v devět hodin, tak jsme vstávali již v půl šesté, neboť jsme si s drožkářem ze včerejší noci stihli domluvit ranní cestu do opičího chrámu. O tom, jak může být šestá hodina ranní relativní pojem, svědčí fakt, že my jsme vyrazili čekat v 6:15 na tuk-tuk naplánovaný na šestou, který ovšem přijel až v 6:30. Nevím, jestli to u nás nemohl za světla najít nebo jestli snad zaspal, každopádně pokaždé, když roztlačoval svůj nepojízdný vehikl, tak nám svojí cestu k hotelu popisoval jako permanentní spěch ve výsledku způsobující přehřátí motoru. Peripetie s motorem nebyly ničím, s čím by si náš řidič neporadil, leč zdržení tím způsobené způsobilo, že ve chvíli příjezdu na místo nám zbývala pouze hodinka na prohlídku. Čas se krátil také s každou opicí, kterou jsme krmili nakoupenými buráky. Přidrzlí makakové zvyklí na pravidelný přísun kalorií od korzujících turistů si dokázali vyžebrat obsah našich hrstí již během prvních kroků a my tak odlehčeni o pár gramů olejnin mířili na kopec, jehož vrchol zdobil Suraj Devra Mandir. Během stoupání jsme obcházeli různé vyhlídky i svatyně. V jedné z nich dokonce místní duchovní Zuzce prozradil, že její prvorozené děcko bude syn. Čas, kdy se tak stane, si ovšem taktně nechal pro sebe. Když jsme vystoupali až na Suraj Devra Mandir rozprostřel se před námi pohled na celé město i na pevnosti stojící na horských masivech okolo města ležících. V kapličce jsme si pro dobrou cestu nechali udělat tikku na čelo a mazali zpátky k rikše. Skutečný opičí chrám Galta, který se nachází ještě o půl kilometru dále, tentokrát zůstal mimo naše možnosti. Časový pres byl neúprosný a náš vlak zkrátka nepočká. Seběhli jsme tedy dolů, nafotili poslední snímky, podarovali našeho průvodce a pak už jenom svištěli na nádraží. Tam jsme dorazili více než včas, neboť tradiční zácpy netradičně nezačaly a naše jízda napříč města připomínala start formule na pole position. Orientace na nádraží dnes probíhala o poznání hůře. Vagony Sleeper jsou oproti ostatním třídám v každém vlaky zastoupeny minimálně pětinásobně, takže nalezení té správné třídy ještě nutně neznamená, že je váš vůz blízko. Projít deset vagónů za sebou dokáže notně protáhnout kostru, a když vám potom k elektronické tabuli, určené pro vůz č.9, přijede vůz č.5, který je ve skutečnosti vozem č. 7, tak je skoro jisté, že ráno zanedbanou rozcvičku stihnete dohnat ještě do oběda. Po několika zkušebních nástupech a mých protestech proti výstupům mě Zuzka vykopala ven a my tedy na poslední chvíli nastoupili do správného vagónu. Jak důležité bylo nalezení správných míst, se ukázalo zanedlouho. Naše místenka nás usadila do společnosti pětičlenné rodinky. Matka, otec, dva synkové a dcerka ve vlaku seděli již pěknou chvíli a náš příchod je tak vyrušil ze sladkého nicnedělání. Chvíli si nás po očku prohlíželi, nejvíce zvědavá byla matka, a když je koukání po cizincích omrzelo, tak otevřeli svůj košík s jídlem, rozdali si papírové talíři a řádně si naložili domácí kuchyně. Oddych, který alespoň mně přineslo polevení pozornosti ze strany spolucestujících, vystřídalo hromadné překvapení, když matka vystřídala lehce káravý výraz za doširoka otevřený úsměv a následně nám začala podávat talíře stejně plné, jako před tím přichystala svojí rodince. Takovéto pozvání se neodmítá, zejména když snídaně neproběhla a do Agry zbývá ještě velká porce cesty. Talíř hrál všemi barvami, a když náhodou někde prosvítalo bílé místo značící prázdné místo, tak hbitě přilétla plná hrst doplňující tu část, která zrovna docházela. S takovýmto přístupem nebylo divu, že jsme se najedli na celý den dopředu. Už při pojídání posledních soust nám na mysli vytanula trapná otázka: „Co jim nabídneme na oplátku?“. Trapnou otázku vystřídala ještě trapnější odpověď: „Máme céčkové tabletky a pytlík žvýkaček“. Spása se našla v mém batohu, do kterého jsem si těsně před odjezdem přibalil jakožto radostnou vzpomínkou na domov a dost možná i vzpruhu pro chmurné dny párek maňásků, kteří byly po jistou dobu dárkem při koupi čtyřbalení Kofoly. On to tedy nebyl ani tak maňásek jako spíš vesele ozdobená ponožka, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že takový dáreček přinesl rodince s dětmi brzce školního věku alespoň trošku radosti a úsměvů na jejich už beztak veselé tváře. Ještě než jsme znaveni obědem usnuli, tak jsme se stihli dozvědět, že rodinka se rodinka vrací z návštěvy a že jí čeká dvoudenní cesta vlakem do nějaké vesničky okolo města Shillong ležícího ve vzdálené oblasti souhrnně zvané Sedm sester. S posledním slovy o přírodních krásách v okolí jejich domoviny se nám definitivně zavřela víčka a otevřela se zase až při zastavení v Agře. Vystoupení z nádražní budovy přímo mezi hejno čekajících tuktukářů bylo už druhý den tak otravné, že jsme si ho přáli dokonce pobytu již nezažít. Bláhově. Permanentní snahu kohokoliv odvézt nás kamkoliv jsme naštěstí přečkali bez kontraktu, takže pro nás lítá vřava skončila dílčím úspěchem a to zjištěním, že do Fort Agra nesmíme s krosnou a že nejlepší je nechat je na nádraží. Celkem dobrý nápad. Krosny jsme nechali na nádraží a šli jsme dál. Ačkoliv jsme stáli již od nádraží pod hradbami, zbývala nám ještě dlouhá, spoustou nabídek na svezení prošpikovaná cesta až ke vstupní bráně. Tam drožkáře pro změnu vystřídali prodejci suvenýrů až zázračně nesouvisejících s přilehlou pevností. Stálým máchání ruky značícím náš společný nezájem o nabízené produkty jsem si po chvíli připadal jako rytíř Jedi, ale kupodivu tahle taktika zabírala. V placeném prostoru již byl klid, prodejci zůstali za branami a pevnost zůstala k dispozici jen slušným lidem. Pevnost sama o sobě je úchvatná stavba. Její stavba započala na příkaz Akbara již v roce 1565 a trvalo celých osm let, než byla dokončena. Hlavní pevnost byla chráněna 70 stop vysokou obvodovou zdí, kterou zvenčí jistila ještě jedna zeď, padesátistopá. V dobách, kdy pevnost aktivně sloužila při obraně, byli mezi zdmi chováni krokodýli a dravé želvy, což případným útočníkům značně ztěžovalo možný útok. Po úpadku Mughalské říše však již pevnost nemohla odolávat útokům nepřátel a během útoků Nadira Shaha v roce 1839 a vzbouřenců proti evropské přítomnosti v roce 1857 ztratila mnoho ze své krásy a také většinu z původního počtu více než pěti set budov. Interiér pevnosti byl i přes stav nesrovnatelný s dobou největší slávy stále okouzlující. Mezi sály a věžemi se rozprostírala prostranství plná zeleně a květin, a když už člověka omrzela i tato podívaná, stačilo vyjít na severní okraj pevnosti a kochat se pohledem na Taj Mahal, který se nachází zhruba kilometr od pevnosti. Procházku a pěkné dojmy z pevnosti kazily jen temné komůrky, které až podezřele často zapáchaly po čerstvě vypuzeném urinátu. Tato drobná vada na kráse nemohla zkazit celkový dojem z pevnosti a my spokojeni s pěkným zážitkem vyrazili zpátky na nádraží. Cestou tam jsem si stihnul zlikvidovat dobrou karmu nabitou podarováním opic před opičím chrámem tím, že jsem jednoho příslušníka stejného druhu lehce nakopnul, když se mi sápal po lahvi koly. Nevím, na kolik opičí bůh Hanuman sleduje dění na Zemi, ale dny následující naznačily, že nakopávání primátů vám v Indii štěstí rozhodně nepřinese. Na nádraží jsme si našli svůj předem vybraný odvoz, vyzvedli batohy a odjeli do předem vybraného hotelu. První dojem z hotelu Shahjahan značně pokazila výrazně odlišná cena, než jsme očekávali po přečtení Lonely Planet, ale nakonec se stejně stal naší volbou, neboť i přes výrazný rozdíl oproti našemu bedekru byl pořád o řád levnější, než jeho konkurence v Taj Area. Taj Area, jak již název napovídá, se nachází v těsné blízkosti areálu Taj Mahal. Tento symbol celé Indie je ve skutečnosti ještě mnohem větší, než se může z fotek zdát, takže jsme zbytek večera zasvětili procházce kolem jeho obvodových zdí. Skoro jsme to ani nečekali, ale i za hranicemi placeného prostoru lze najít zajímavé stavby. Fathahpuri Masjid na západní straně a pomník Khandari Bekum na té východní asi nebudou patřit k místům, které si budeme pamatovat do konce našich životů, ale během večera, kdy se rtuť teploměru stále pohybovala v nebezpečných výšinách, se pobyt v jejich hájenství stával vítanou příležitostí k odpočinku. S těmito zastávkami jsme se dostali až na břeh řeky Yamuny. Břeh a obzvláště hladina řeky poskytují za rozbřesku krásný pohled na Taj Mahal lesknoucí se v odrazu vodní hladiny, tedy pokud člověk nelituje rupie, kterou musí utratit za pronájem loďky. To už ale nebyla záležitost dnešního dne, spíše bod programu pro jeden ze dnů následujících.



Den čtvrtý

Napoleonský komplex

Taj Mahal Ráno moudřejší večera. Dnes se toto přísloví projevilo i s naším obsazením. Včerejšího večera nasmlouvaná ranní prohlídka Taj Mahalu z hladiny řeky Yamuny byla v pět hodin ráno stoprocentním poměrem i účastí shledána za hodnou odložení, čímž nám hnedle spadlo do klína několik hodin spánku navíc. Kolem desáté hodiny jsme byli čilí, bohužel stejně tak stovky dalších návštěvníků Taj Mahalu, takže i ta neustále iritující bezpečnostní prohlídka mohla obtěžovat ještě déle. Vojáci se samopaly jsou bohužel i u hlavních indických památek tak častí, že by si zasloužili vlastní kapitolu v audioprůvodci. Vojenská přítomnost u Taj Mahalu je ale trošku jiná. Většina vojáků zde sice normálně zevluje, ale třeba nováčci se u chrámu i fotí a kulometné hnízdo pod severní stěnou dokonce čeká, až bude moci zasáhnout nepřátelskou fregatu narušující indické výsostné vody hluboko ve vnitrozemí. Veškeré kontroly shledaly mou i Zuzčinu osobu naprosto bezpečnými a my tak mohli vstoupit do útrob areálu Taj Mahal. Právě Taj Mahal je asi to první, co si většina lidí vybaví při zmínce o Indii. Možná kvůli zářivě bílé budově mauzolea nebo možná kvůli příběhu, který se k celé stavbě váže. Historie vypraví jak někdejší Mughalský vládce Shah Jahan natolik miloval svoji manželku Mumtaz Mahal, že se po jejím úmrtí rozhodl postavit mauzoleum, které by dalo celé Indii na odiv, jak moc ji miloval. S pracemi se začalo v roce 1632 za vedení íránského architekta Ustada Isy a trvalo dalších 22 let, než byla stavba kompletní. Na dokončenou stavbu se však Shah Jahan díval pouze z agerské pevnosti, kde ho nechal uvěznit jeho vlastní syn Aurangzeb. Po otcově smrtilo se v synovi hnulo svědomí a splnil pravděpodobně to poslední přání, které Shah Jahan mohl mít – pohřbil ho po boku své třetí, nejmilovanější manželky do útrob Taj Mahalu. Tento příběh dotváří příběh o nehynoucí lásce a oddanosti, který sem každý rok přivede tisíce turistů z celého světa a nechává tak Indům patřičně vydělat, neboť vstupné pro běžného turistu je zde 3x větší než do jakékoliv jiné národní památky a činí celých 750 INR. Vnitřek komplexu působí dojmem, že zaplacené peníze nebyly vyhozeny oknem. Upravené zahrady, fungující fontánky čistota a pořádek jsou něčím, co v Indii na jednom místě často nepotkáte. O to příjemnější je jedno takové najít a strávit v něm pár pěkných chvil. Areál je řešen přímočaře a tak dříve či později každý dojde až k tomu, co dělá Taj Mahal slavným. Řada vodotrysků vedoucích až k mramorové kupoli z jedné strany doplněné mešitou a z druhé strany jawabem, budovou postavenou jenom kvůli symetrii. Když se mezi tímto vším budete procházet, možná stejně jako my uslyšíte nějakou průvodcovskou perlu např.: „ This marble was so slippy so indian governament had to put a wood on it...“. Po prohlídce všeho přístupného jsme dokončili okruh a volným krokem opět vešli do normálního světa hledajíce při tom místo vhodné pro oběd. Rychlá svačinka v restauraci Joney´s byla tím posledním, co nás dělilo od odpolední jízdy do dalšího divu regionu – Fatehpuru Sikri. Pro cestu do Fatehpuru je nejlepší využít autobusového nádraží, které leží někde na druhé straně města. Tato vzdálenost poskytla našemu tuk-tukáři dost času na přesvědčování o své rychlostní výhodě před linkovým autobusem. Na nádraží jsme mu i přes jeho nehynoucí snahu dali vale, což ovšem zapříčinilo obsazení vyjednávacího vakua ukecaným taxikářem. S vyšší cenou za přepravu přišel i s propracovanější výmluvou. Nejen, že byl rychlejší než světlo, ale také měl zaručenou zprávu, že všechny autobusy jedoucí naším směrem mají dvou až tří hodinové zpoždění. Ne vždy je dobré věřit takovýmto podnikatelům, což nám potvrdilo posečkání na autobus, který odjížděl deset minut po našem příchodu. Dle průvodce nás čekala zhruba čtyřicetikilometrová cesta, což by člověk znalý evropských poměrů otipoval tak hodinovou časovou náročností. Být v Evropě asi by to byla i pravda, ale průběh indické autobusové dopravy snad ani nedovoluje, aby takováto časová predikce fungovala i na tomto subkontinentu. Autobus vyjížděl z nádraží slušně zaplněn, ale do plné vytíženosti se dostal až během několik desítek minut dlouhého kličkování v ulicích Agry. Ani na jedné z našich zastávek nebylo jakékoliv znamení, které by dodávalo místu punc oficiálního autobusového nástupiště, takže asi opravdu bude pravda, že v Indii je zastávka všude tam, kde někdo zamává. Jakmile jsme překonali hranice města, jízda nabrala na svižnosti, a i když nám do toho na kapotu začal bubnovat první prožitý monzun, my si to svištěli po silnici dál směrem ke starodávnému městu Fatehpur Sikri. Autobus nás dovezl do menšího městečka, odkud vede k vlastnímu monumentu asi kilometrová cesta. Tak jako pokaždé tedy místní vozkové usoudili, že když jsme bílí, tak jsme líní a před lopotnou chůzí do takové dálavy upřednostníme jejich povoz. Možná mají s takovýmto odhadem ve většině případů pravdu, ale to jen proto, že do těchto končin mnoho Čechů nezavítá. Když po několika minutách snažení pochopili, že Čech radši ušetří 4 koruny, než aby se nechal vozit, přenechali snažení svým průvodcovským kolegům, kteří se nás pro změnu snažili přesvědčit o tom, že bez nich nepochopíme vůbec nic. O podobných nabídkách jsme si udělali jasno už v Praze, takže to nejlepší, co jsme mohli udělat, byl rychlý úprk. Po několika rychlých krocích jsme zase mohli volně dýchat a po projití Agra Gate jsme stanuli v naprosto jiném světě. Krajina posetá ruinami byla předzvěstí mnohem ucelenějšího a zachovalejšího komplexu. K založení Fatehpuru se váže jedna velice zajímavá legenda. Kdysi dávno v šestnáctém století řešil císař Akbar závažný problém. Už dávno byl ve věku, kdy si přál po svém boku vychovávat svého nástupce, ale ani jedna z jeho třech žen mu nebyla schopna porodit mužského potomka. Císař nevěděl, co si počít. Lékaři mu nepomohli, modlitby také ne a tak se uchýlit k poslední zoufalé možnosti – vydal se hledat svaté muže a požádat je o pomoc. Mnoho jich obrazil, ale návštěva ani jednoho z nich nepřinesla toho, čeho si císař žádal. Když už císař pozbýval naděje, dorazil do Fatehpuru. Tou dobou zde byly jenom holé skály a louky, na kterých se pásla divá zvěř a mezi tím, v jedné jeskyni, žil sufijský duchovní Shaikh Salim Chisti. Císař se mu svěřil se svým trápením, a jaké bylo jeho překvapení, když se mu zanedlouho narodil syn. Přešťastný císař zahrnul svatého muže svojí přízní, na skaliscích postavil v roce 1571 celé město, které učinil dokonce hlavním městem celé říše. Sláva města ovšem neměla dlouhého trvání, protože po čtrnácti letech a Salimově smrti převážily problémy s dopravou vody všechny zázračné vzpomínky a veškeré obyvatelstvo se přestěhovalo do okolních měst. To a mnohem více nám prozradil Amar – Ind pracující pro správu komplexu. Krom pověsti nám také pověděl pár drobností o oblouku Buland Darwaza – druhé největší stavbě svého druhu v celé Asii, mešitě Jama Masjid i hrobce onoho svatého muže Salima Chisti. Všechno svoje vyprávění nám poskytl netypicky bez nároku na honorář, čímž naše mínění o Indech počínajících konverzaci u oblíbených památek povýšil na pozitivnější úroveň. Ke komplexu nepatří jenom tyto dominanty, ale nachází se zde i zubem času takřka netknuté pozůstatky města. Cihlově rudé uličky, chodby vedoucí vnitřkem stavení k soukromým náměstíčkům i výhled z hradeb město obklopujících vynikaly právě v tenhle okamžik, kdy všichni ostatní turisté již dávno odešli a přenechali nám celé město v až posvátné prázdnotě. Při posledním ohlédnutí na starodávné město jsem si uvědomil, že evropocentristicky nazvaný Napoleonův komplex byl v Indii překonán ještě před tím, než se Napoleon narodil. Uznejte, že když si jeden vládce zabere půl Agry kvůli hrobce své ženy a druhý pak uprostřed pustiny postaví celé město jakožto připomínku narození svého syna, tak v nastalém světle spadá Napoleon do úplně jiné ligy. Když jsme sešli zpátky do města a našli autobusové nádraží, zjistili jsme, že poslední autobus již odjel, takže veškerý další spěch již postrádal smysl, neb mávání na autobusy u Agra Gate je věcí náhody spočívající v odhadu správné doby konjunkce nás a autobusu na jednom místě. Toto zjištění nám dávalo volnost v návštěvě místní tržištní uličky. Klid trval jen do chvíle, než jsme si uvědomili, že sem již turisté nechodí. Jejich škoda. Pro místní jsme byli velkým překvapením, a když nás zrovna nechtěl přejet skútr, tak jsme se zdravili, podávali si ruce a vyměňovali si desítky úsměvů. Podobně rozverným způsobem jsme došli až ke stánku, kde si Zuzka rozhodla koupit tradiční indické náramky. Zprvu rutinní záležitost přešla skoro až v rodinnou idylku a to i přesto, že jsem při zkoušce sklo nebo plast zničil jeden z prodávaných předmětů. Prodavač však odmítl mojí nabídku na vyrovnání a jal se ukazovat další šperky. Obchod postupně přešel do fotografických kolejí. Prodavač nám ukázal fotky svojí rodiny, Zuzka jemu fotky Prahy a potom jsme všici ještě vytvořili fotku společnou. S příslibem zaslání jsme dokončili obchod a odešli. Na první pohled snadná aktivita byla ve výsledku možná jenom proto, že prodavač rozehnal dav diváků nové indické telenovely „Evropani nakupující“. Nemuseli jsme dojít ani k Agra gate a odvoz si nás našel sám. Zprvu celkem volná dodávka velikosti transitu se však postupně začala plnit s čím dál častějším voláním Agra, Agra, Agra vzejivším z řidičových úst. Ze začátku pouze dámská jízda kažená jenom mojí spoluúčastí se v jistých fázích rozrostla na 23 lidí. Tato skutečnost nebránila tomu, aby se Zuzka spřátelila s jednou starší indickou ženou, s kterou si nakonec vyměnila prstýnek za poloprázdný tester od voňavky. Indická dáma zářila výrazem štěstí stejným, jako kdyby právě šlápla do lejna, ale i přes to jízda ubíhala v celkem přátelské atmosféře a i s neustálým vystupováním a nabíráním nových pasažérů jsme se dostali někam na okraj Agry. Aniž bychom alespoň trochu věděli, kde jsme, dokázali jsme srazit cenu rikši na více než polovinu. Na hotelu už zbyl jen tradiční trojboj: Internet, lassi a spánek.



Den pátý

V dětské čtvrti

V klidu se nasnídat, setkat se s Matesem a jít do města. Tedy nejdříve proběhlo setkání s Matesem. Mates, to je takové stvoření neustále něco fotící, které se mnou cestovalo předešlá dvě léta a letos se na blíže neupřesněnou dobu připojí také. Vlak mu přijel o půl hodiny dříve, takže byl už v devět u nás na hotelu. Společně jsme se rychle nasnídali a naplánovali vyhlídkovou plavbu po Yamuně. Yamuna, stejně jako většina řek na severu Indie, zrovna neoplývá čistotou. Kalná hladina skrývající hromady odpadu a obsah agerské kanalizace varovala před jakýmkoliv pomyšlením na ponoření do jejich hlubin a svlažení přehřátých těl v tomto žhnoucím dni. Na palubě loďky jsme se nacházeli v bezpečí před toxickou hladinou. I přes svoji špínu nebo možná právě kvůli ní poskytuje její hladina nezapomenutelnou podívanou na Taj Mahal lesknoucí se na povrchu vodního tělesa protínajícího Agru napříč. Spouště fotoaparátů nezahálely, desítka turistů na palubě zuřivě zvěčňovala svoje vzpomínky na dnešní den do křemíkových útrob svých paměťových karet. Po chvíli se stal pohled na Taj monotónním a cvakot digitálů ustanul. Jakési to znamení pro muže s vesly znamenající všeobecnou shodu na pozvolném návratu zpět na břeh. Po přiražení k pevné zemi jsme se podívali na hodinky a zjistili, že plánovaný čas vyhrazený pro plavbu ještě několik desítek minut nevyčerpáme. Přemíra volných minut v harmonogramu dne vyústila v plán podívat se do města, ne do nějaké turisty prošpikované části, ale do míst, kam kromě místních nikdo nechodí. Nejdřív zcela bezcílně, ale poté již naprosto přesně směrem od Taj Mahalu, jsme pokračovali dále do nitra města a to navzdory snaze místních obrátit nás zpět na cestu k mramorovému monumentu. Dostávali jsme se čím dál více do místní chudinské čtvrti, takže ve výsledku prodejců i rikšů oslovujících nás se svými nabídkami ubylo až takřka k nule. Z druhé strany se však objevilo nebezpečí zcela nečekané. Do těchto čtvrtí se mnoho turistů běžně nepodívá, což dodává jakékoliv bílé tváří narušující tento přirozený stav punc rarity stejný, jakým by se pyšnila indická tvář v ulicích Nymburka. Následkem tohoto porušení rovnováhy se kolem nás shlukla indická drobotina a pokračovala v pronásledování nás ve snaze nechat se vyfotit, velice pravděpodobně poprvé v životě. Neustálé pobíhání, strkání a pózování dávalo mnoho příležitosti k nafocení jejich skotačení, čehož využívala zejména Zuzka, toho času opatrující můj fotoaparát. Dům za domem se na nás lepila další a další děcka tak vydatně, že po několika minutách vypadala naše výprava městem jako úryvek z pohádky o krysaři z Hamelnu. Občas tedy nebylo zbytí a museli jsme se zastavit a načít další kolo hromadného focení, a to zejména tehdy, když jsme procházeli okolo základní školy zrovna ukončívší svojí dnešní porci výuky. Metr po metru jsme se svépomocí probíjeli bandou kvičících a kvačících dítek, než nás zachránilo pozvání indického gentlemana k návštěvě jeho domu. Dům byl spíše takovou malou komůrkou s jednou skrytou místností skrytou za závěsem, ale to nikomu z nás nevadilo. Co osazenstvu domu chybělo v materiálních statcích, to nahrazovalo pohostinností a dobrou náladou. Ona zmíněná pohostinnost se vztahovala pouze na zahraniční účastníky prohlídky, neb špunty stojící ve dveřích pan domácí doslova vykopal ze dveří. I přes původní pohodlnou časovou rezervu nám cesta davem pištících inďat zabrala nečekaně mnoho cenných minut, takže jsme se v indické domácnosti moc nezdrželi a využili možnosti dětí prázdné ulice k ústupu do hotelu, kde následovala krátká pauza a cesta rikšou na nádraží Agra Cantonment. První zažité zpoždění na indických drahách přišlo až s třetím využitím jejich služeb. O hodinu posunutý příjezd spoje však nebyl pro pravidelné zákazníky Českých drah ničím neznámým, takže jsme se v klidu usadili a počkali, až naše souprava přijede. Mně osobně tento prostoj vyhovoval asi nejvíc. Možná za to mohlo nakopnutí opice, možná jenom špatně připravená snídaně a možná počasí, které v Česku máme jen pár dní v roce, každopádně moje dnešní fyzická kondice neslibovala vrcholný výkon v jakékoliv jiné aktivitě než v ležení naznak. Čekání na vlak i jízda s hlavou opřenou o mříž v okně byla provázena vzpomínkami na mojí pozitivní zkušenost s vyprazdňováním žaludku otvorem určeným pro jeho plnění s hlavou vystrčenou ze dveří autobusu a její možnou duplikací v prostředí lehátkového vagónu. Vlastní pobyt ve vlaku ale proběhl spíše v bezvědomí, takže částečná regenerace vitálních sil učinila z vystoupení v Jhansi mnohem příjemnější zážitek než nastoupení v Agře. V Jhansi jsme se neplánovali moc dlouho zdržet, neb naším dnešním cílem byla Orchha. Tato indická „vesnice“, mající jen něco kolem 9000 obyvatel, byla zahalená 18 kilometrů dlouhou tmou a jediným možným způsobem, jak se tam dopravit, bylo najmutí rikši. Cesta trvala dlouho, ale to zdaleka nebyl ten největší problém, kterým byl spíše pohyb vozidla na meziměstské komunikaci. Doprava občas vedla oběma směry v jednom pruhu silnice, čas od času nás míjeli neosvětlení cyklisté společně s kozami a dokonce i několika kamiony. Ostatním účastníkům provozu se pak zdál jakýkoliv centimetr mezi dvěma vozidly za plýtvání prostorem a projížděli kolem nás tak těsně, že bychom jim klidně mohli nafackovat. Srážka s čímkoliv mohla pro oplechovanou trojkolku skončit tragicky, ale náš řidič s ohromující půlroční praxí nás přes všechna příkoří úspěšně dovezl až k hotelu Shri Mahan. V trojčlenné sestavě jsme zabrali dvoulůžkový pokoj a i přes zaplacenou neklimatizovanou místnost jsme si zařídili její klimatizování. Bylo asi deset hodin a centrum bylo blízko. Procházka ulicemi narážela na absenci pouličního osvětlení, která zakrývala veškeré kravské exkrementy způsobem, který úspěšnému vyhnutí přisoudil pravděpodobnost menší než výhře jackpotu ve sportce. Vsadit si toho večera sedm čísel, byli bychom dnes milionáři, leč tentokrát nám ke spokojenosti stačilo vědomí nezalejněných podrážek. Procházka uličkami a prohlídka jednoho chrámu byly maximem toho, co jsme toho večera stihli.



Den šestý

Skoro jako Václav Klaus

ředitel Přes všechny cenzurované zážitky předešlé noci začalo ráno lépe, než včerejší večer skončil. Tedy alespoň u mě. Zuzce se povedlo předešlé noci zkonzumovat květ, který měl raději skončit na obětní misce v chrámu než trávicím traktu dotyčné. Dnešního rána pak začala cítit, jak jí dar bohům v těle metabolizuje ne zrovna příjemným způsobem, čímž pozice chcípáka dne pro následujících 24 hodin změnila majitele. I v naší ne úplně stoprocentní zdravotní kondici chrámy čekaly našeho navštívení a my nemohli volání pozůstatků slávy let dávno minulých odolat. Raj Mahal byl první, největší a také jediný placený. Možná i kvůli svému vstupnému bylo v jeho okolí dost průvodců slibujících hory doly za nějakou tu rupii bohatými turisty darovanou. Tradičně jsme i tentokrát jejich nabídky odmítli, tradičně jsme se šli podívat dovnitř na vlastní pěst a tradičně jsme vevnitř našli někoho, kdo nám začal vykládat historii paláce. Po pozitivní zkušenosti z Fatehpuru a Indově několikanásobnému ujištění: „I am not guide, I do not want any money“ jsme si ho nechali. Prováděl nás celkem kvalitně. Z historie jsme se toho povětšinou moc nedozvěděli, ale účel jednotlivých staveb či jejich místností už nám utajen nezůstal. Prohlídka neskončila v Raj Mahal, ale pokračovala i v neplacených chrámech, kterých je v blízkém okolí hned několik. Jehangir Mahal, Lakshmi Narajan i Chaturbhui se během naší exkurze prostřídaly tempem zaručujícím pohodlné prohlédnutí každé z nich. U té poslední nastal po příjemném dopoledni čas rozloučení. Rozloučení dle nás a placení dle Rajeshe – našeho ranního společníka. Rozdílné výklady pojmů guide a free vedly k menší slovní přestřelce s předem jasným koncem. Dostane 120 za snahu a víc nic. Když na naší nabídku Rajesh zareagoval zlevněním ze 400 na 200 nebo nic vypadalo to, že odejdeme bez rupiového debitu. Pomyšlení na promarněné dopoledne ale nakonec donutila Rajeshe spolknout veškerou svoji pýchu a přijmout námi nabízených 120. My poté, konečně sami, navštívili jeden z bezejmenných chrámů na kopci. Kromě menší svatyně, kde jsme podstoupili nějaký hindský rituál štěstí, sloužil chrám hlavně jako kuchyně, neboť tam několik místních dam právě hnětlo těsto pro přípravu nějaké místní speciality. Zůstat déle, mohli jsme dokonce okusit hotový pokrm, ale Zuzčina včerejší zkušenost volala po hromadné zodpovědnosti. Odpolední část programu vymezila dvanáctikilometrová procházka po přírodní rezervaci na druhém břehu řeky Batwy. Cestu k mostu jsme více méně pouze tušili, takže jsme se vydali první trošku slušnou cestou, která vedla požadovaným směrem. Nebýt tohoto rozhodnutí, bývali bychom se nedostali jako hosté do místní školy. Budova vzdělávacího zařízení pro 9. -12. třídu sloužila asi 1200 studentům, což při počtu obyvatel Orchhy činí velice zajímavý podíl. Třídy byly zvlášť pro chlapce, zvlášť pro dívky a potom i nějaké smíšené, což mi zpětně znejasnilo důvod separace pohlaví v předchozích třídách. Třídy mají v Orchhe až pro 130 studentů, což by českým učitelským odborům asi vrazilo transparent do ruky a píšťalku do úst. My jsme postupně prošli všechny z nich a se stejným přivítáním, které každoročně zažívá Václav Klaus během návštěvy vybrané základní školy při příležitosti začátku školního roku, jsme i my zažili, jaké je to být celebritou. Už v první třídě jsme čekali, kdy nás požádají o výklad k nějaké látce, ale až ve třídě, kde se zrovna probírala matematika, jsme nabyli jistoty, neb Mates, toho času studující Matfyz, měl jako jediný dostatečnou erudici k výuce alespoň nějakého odborného předmětu. S poslední třídou za zády nám zbývala navštívit už jen jedna místnost. Setkání s ředitelem bylo ctí jak pro nás, tak pro něj a během rozhovoru s ním jsme stihli vyzvědět některé zákonitosti fungování školství v Indii. Například to, že se v Indii chodí do školy skoro pořád. Kromě nedělí a několika svátků mají Indové prázdniny jen 25 dní během března a dubna v době, kdy v Indii vládnou ty největší teploty. Školu jsme opustili, když už byli všichni ve třídách. Nikdo nám nemával z oken, jen pár jednotlivců meškajících nové vědomosti pobytem na chodbě se s námi rozloučilo. Ti, co dnes ve škole chyběli, jim budou v pondělí jistě závidět. K řece jsme došli po chvilce chůze přírodou a místní rezidenční čtvrtí. Řeka sama byla široká a most přes ní, lépe řečeno betonová cestička obsypaná kamením, se nacházel plus minus metr od vodní hladiny. Když jsme se přebrodili přes zatím jediný podvodní úsek, tak se v dálce začala ozývat píšťalka. Kdybychom se rozeběhli, policista by za námi jistě neběžel, ale i přesto jsme se poslušně vrátili a přemýšleli, co se stalo. Nejdříve jsme nechápali proč. Teorie o povolení k přechodu pouze pro indické občany či o náboženské posvátnosti druhého břehu přerušila monzunová sprška. Naše první, co jsme okusili na vlastní kůži, nám také vysvětlila, proč že jsme byli nuceni zůstat na tomto břehu. Indický policista svým šestým smyslem předpověděl příchod monzunu a ze zkušenosti odhadl, že výška cesty nad hladinou řeky by se brzy mohla měřit pouze v záporných hodnotách. Tou dobou jsme se již spolu se skupinkou Indů schovávali pod stříškou půjčovny raftů. Z jednoho se po chvíli vyklubal inženýr z Tata Motors. Déšť ustával, Indové odcházeli a my s inženýrem klábosili pomalu až do poslední kapky. S onou poslední kapkou se s námi rozloučila Zuzka, poněvadž ještě ne zcela fit upřednostnila odpočinek v soukromí hotelového pokoje. Já s Matesem jsme podél řeky došli až k Chhatri v překladu kenotafu tj. pomníku zemřelého, jenž je pohřben na jiném místě nebo nezvěstný. V Orchhe Chhatri upomínaly všechny zdejší vládce a právě proto zabraly docela rozlehlou plochu. Jejich areál byl sice přístupný po obvodu, ale i když jsme zídku obešli dokola, nenašli jsme žádný vchod, kudy by se dalo dostat dovnitř. Jen jeden osamocený kenotaf, ležící na ostrůvku hned vedle oploceného areálu, vybízel k návštěvě. Proskákali jsme k němu překvapeními všeho druhu a jali se prozkoumávat jeho útroby. Schodiště skryté v temnotě jednoho z rohů budovy nás dovedlo až do druhého patra. Vyhlídka, která se nám po několika desítkách schodů naskytla, bohatě kompenzovala zklamání, které nám přinesla předchozí výprava. Okolní kenotafy i řeka Batwa byly jako na dlani. Snad jedinou kaňkou na kráse, za kterou kenotaf ani nemůže, byl agresivní makak v jihovýchodním rohu stavení. Vystartoval na nás pokaždé, jakmile jsme narušili jeho proximitu a snaha o jeho vyfocení tedy nabrala značně dobrodružný nádech. Opičák naštěstí vždy přestal dostatečně brzy na to, aby nebyl nakopnut jako jeho kolega v Agře, nicméně jakožto nadřazený tvor jsem zvolil strategii eliminace konfliktu a obešel patro po obvodu. Nečekal jsem, že bych mohl objevit něco překvapivého, ale to, co bych v Čechách přešel letmým pohledem, mě v prostorech indického pomníku lehce zaskočilo. Nevím, jestli na tomhle místě tak často truchlívají potomci zemřelých nebo jestli je to jenom oblíbené party místo, každopádně rozbitých lahví od piva a papírových obalů od whisky tu bylo vícero. Vracejíce se zpátky jsme opět prošli kolem „mostu“ a zřeli, že jeho průběh vzhledem k vodní hladině připomíná sinusoidu. Poslední zbytky odhodlání jít na druhou stranu odtekly jako voda v Batwě a my se počali vracet na hotel. Cestou nás zastihl druhý liják, který jsme tentokrát přečkali s větším komfortem, než nám mohl nabídnout dvaceticentimetrový okap během deště prvního. Místní obchodník a učitel Sachin (naučí tvořit patchwork výměnou za výuku cizího jazyka) nás pozval na čaj. Nejdříve se nám pochlubil, že mluví 10 jazyky včetně japonštiny a korejštiny, poté nám dal pár přisprostlých hádanek a přes několik dalších, výjimečně normálních témat jsme se dostali až k tomu, že Akon zpívá jako ženská a že Shakira je pěkná baba. I tentokrát skončil déšť zrovna ve chvíli, kdy začala konverzace váznout a tak jsme se rozloučili a s doporučením, co dělat v Indii během deště, odešli. O poznání dříve než jsme plánovali, ale stihnuvší vše, co nám příroda dovolila, jsme se na hotelu opět setkali se Zuzkou. Po zbytek večera jsem si již jen psal, Mates četl a Zuzka zkoušela bezpečnostní kódy svého mobilu, který si zablokovala při pokusu o implementaci indické SIM karty dříve během dne zakoupené. Dnes skončila u kódu 1000 a stále doufá, že nejpozději s kombinací 9999 skončí její utrpení.



Den sedmý

Rodiště Kama Sutry

Khajuraho Dostat se z Orchhy do Khajuraha by byl třeba ještě před týdnem obtížně řešitelný problém, ale včerejší návštěva u Sachina nám kromě jiného přinesla i informaci, že zde v 7:20 jezdí pravidelná linka Orchha – Khajuraho. Ne, že by bylo něco divného na přítomnosti železniční zastávky v takhle velkém městě, ostatně u nás jsou zastávky i uprostřed pole, ale nulová úspěšnost při hledání Orchhy na Cleartripu nás přesvědčila o nevítané výjimečnosti tohoto města. Co nepřinesl internet, toho se nám dostalo díky sklence čaje s Sachinem. S předstihem jsme dorazili na nádraží a nakoupili lístky. Cena, za niž jsme je pořídili, nám vyrazila dech. 81 rupií pro tři lidi na 190 kilometrů dlouhé trase bylo až moc levné i na second class v Indii. Pečlivě jsme zkontrolovali jízdenku, ale počet cestujících i destinace seděly. No nic, háček bude jinde. Pojedeme na střeše, a když budeme mít štěstí, dostaneme se dovnitř vagonu, kde budeme sedět mezi kozami a infekčně nemocnými. S napětím jsme očekávali příjezd vlaku, a když jsme se ho konečně dočkali, tak skutečnost předčila naše očekávání. Vůz připomínal více sleeper než nákladní vagon a jen menší variabilita při výběru sedadel nám připomněla, že se nacházíme přeci jenom o třídu níže. Pohodová cesta se lehce zkomplikovala v bodě, kdy se vlak zastavil, rozpojil a do Khajuraha pokračoval jen se svými posledními čtyřmi vagóny. My jsme se o tomto dělení zavčas dozvěděli od rodinky, která s námi sdílela prostor ve vlaku. Takové štěstí asi neměly dvě neindicky vypadající dámy, které s námi nastupovaly v Orchhe, ale které jsme v Khajurahu už nezahlédli. Na nádraží se na nás ještě rychleji než obvykle sesypali místní hoteliéři, kteří nám během chvilky do rukou vrazili svoje vizitky a uspíšili výběr našeho ubytování na nejvyšší možnou míru. Výběr nebyl lehký, neb všechny hotely nabízely více méně stejné služby. Z nabízených vizitek jsem vybral dva favority, z kterých Mates se Zuzkou vybrali náš hotel. Tedy měli by, ale ve výsledku vybrali hotel úplně jiný, čímž moje ochota kdykoliv v budoucnu něco řešit dosáhla dna. Pečlivým výběrem z mnou zavrhnutých možností Zuzka s Matesem vybrali hotel Lake Side View. Ten se snažil svojí dumpingovou cenu dorovnat předraženou nabídkou zájezdů po okolí, leč šetrný Čech se stane po naší návštěvě stejně známým pojmem jako je čaj z Darjeelingu. Hlavní místní atrakce, skupina západních chrámů, je přímo vedle centra města, takže cestou k ní jsme mohli zajít na oběd do restaurace ve stromech Blue Sky Restaurant. Ve stromech nakonec byla jen jedna, pořád obsazená kukaň, to ale pranic nevadilo, jelikož výhled na chrámy byl všude stejný. Výhled byla ta lepší část, kterou nám restaurace nabídla. Když po hodině číšník přinesl naši krmi, podívali jsme se pečlivě na talíř a uviděli, jak Matesova polévka vypadá jako vývar z octomilek a jak se po mém talíři vesele prohánějí mravenci. To, spolu s faktem, že kuchaři zabrala příprava tří jídel zhruba stejně času jako vítězi letošního pražského půlmaratonu celý závod i s cestou na hotel, způsobilo moje nejhlubší nedoporučení všem do Khajuraha cestujícím gourmetům. Už bylo celkem pozdě a tak jsme seběhli dolů a šli se podívat do proslulých západních chrámů. Chrámy v Khajurahu byly postaveny mezi lety 950-1050 a v té době jich bylo 85, z nichž se do dnešních časů dochovalo pouze 25. Po muslimských nájezdech zůstal komplex skryt až do poloviny devatenáctého století, kdy místní domorodci ukázali chrámy Britům. Světovou popularitu toto místo získalo zejména kvůli kamenným skulpturám znázorňujícím krom postav válčících i postavy oddávající se slastem tělesným. Výjevy ze zdí chrámu poté sloužily jako inspirace při tvorbě nejslavnější indické knihy Kamasutry Tento skvost nemohl v našem indickém itineráři chybět, takže jsme rychle koupili lístky a vešli dovnitř. Již při vstupu do komplexu se mě opět snažil jeden průvodce přesvědčit, že jeho nezbytnost pro moje pochopení všech souvislostí je naprosto kruciální, leč chlapec výrazně podcenil kvantum času, které jsem v posledních letech strávil na stránkách pro dospělé. S pocitem nadřazenosti dávajícím jasně najevo skutečnost, že alespoň v oblasti teorie bych si mohl s průvodcem vyměnit role, jsem se přidal ke zbytku z části fotícímu a z části zkoumajícímu nejrůznější vydání Kamasutry - role, nechť si každý obsadí podle znalosti aktérů. Prohlídka chrámů začala velmi pozvolna. V prvním byl kanec (Varaha) a ve druhém pro změnu kráva (Lakshmi). Kopulující dvojice se objevila až v chrámu Lakshmana, i když zrovna dvojice člověk-pes nebo člověk-tygr nepatří zrovna k těm, které by člověk s trochou slušnosti chtěl vidět v reálu. Na dálku se tedy omlouvám průvodci, neb tohle na Redtube opravdu nemají. Během zkoumání zoofilních ornamentů se opět rozhostilo deštivé počasí. Monzun vyklidil cestičky jak pochod extrémní pravice a davy turistů se nahrnuly dovnitř chrámu. Minuta za minutou zahalovala oblohu večerním šerem a my se bez ohledu na počasí vydali poznávat další kousky z mozaiky místní kultury. K chrámu Kandariya Mahadev jsme doběhli promočení tak, že nám rupie pomalu plavaly v kapsách. To už ale přestávalo pršet a dokonce naší návštěvy komplexu už znovu nezačalo. Chrám po chrámu, obcházeli jsme je dokola do jednoho, aby ani jediná necudnost neušla našemu zraku. Mahadeva, Chtiragupta, Parvati Temple, Nandi shrine i Vishvanath Temple. Všechny tyhle chrámy ukrýval komplex a všechny z nich jsme potěšili návštěvou. S prohlídkou posledního z nich se rozezvonil hlídač, oznamující dnešní zavíračku. Opustili jsme tedy komplex a s posledními slunečními paprsky v zádech jsme se šli projít za hranice města. Khajuraho je malé, turistické městečko, kde se veškerý život točí kolem zahraničních návštěvníků. V monzunovém období je o poznání prázdnější, což člověk zjistí při pohledu na desítky poloprázdných hotelů. Za městem nebylo moc co k vidění, takže jsme se otočili a se zastavením v obchůdcích se vrátili na hotel. Když na hotel dorazila Zuzka, tlumočila nám pozvání dvou místních mladíků na čaj, což byla nabídka, kterou jsme nemohli nechat nevyužitou. Oba dva Indové, Manish a Raneesh, byli studenti toho času na prázdninách a v jejich společnosti jsme strávili zbytek večera. Témata se točila kolem všeho možného, dokonce došlo i na ochutnávku místního ovocného vína, leč to se ani vzdáleně nepodobalo mému oblíbenému Mülleru Thurgau ze Bzence. Časem se k nám, tedy spíše ke mně, přidal ještě třetí Ind, který byl majitelem restaurace v Utrechtu a jehož holandská exmanželka měla české kořeny. Toliko rodokmen jednoho neznámého člověka. Při rozhovoru s ním bylo poznat, že dříve toho večera pili s nějakým Američanem a Kanaďanem whisky. Nevěděl jsem, jestli věřit historce o jeho vzdoru mafiánovi, ale když se se mnou chystal vyměnit tričko, definitivně jsem se přesvědčil, že je to hodně zvláštní chlapík. Postupující konverzací jsme došli i k hodnocení námi vybraného hotelu. Slova chvály byla ta jediná, která nezazněla. Místo toho jsme si hromadně vyslechli přirovnání obsahující kondom a pleskání po zadku, která nám dala vzpomenout na erotickou část místní kultury. I přes obhroublý charakter jeho názorů musím souhlasit, že měl v lecčems pravdu a byli jsme proto rádi, že jsme si přes hotel nenechali nic zařídit a radši se spolehli na vlastní síly. Když se půlnoc přeměnila v nový den, domluvili jsme společný program na zítřek, opustili již podobně znavenou společnost a vrátili se zpátky na hotel. Tam jsme ještě museli vzbudit portýra, který nám mezitím stihnul zamknout hlavní vchod, a pak už jenom vlezli do postele a v ní usnuli.



Den osmý

Západní učení

vodopád Pozdní příchod, brzký odjezd. Na spánek jsme této noci opravdu moc času nepotřebovali. Už na osmou jsme opouštěli pokoj hledajíce šoféra předešlého dne domluveného. Jak jsme ale večer u stolu zjistili, dohodnutá cena nebyla zrovna odpovídající a tak jsme již ve dveřích měli jasno, že buď cenu ještě srazí na dvě stě nebo si najdeme někoho jiného. Řidiče jsme našli celkem rychle, vlastní smlouvání však už takovou svižností neoplývalo. I když jsme se snažili zvrátit rikšákovo přesvědčení o neměnnosti smluvených cen, tak změnu provedla až ekonomická teorie projevená v praxi. Nástup dalšího soutěžitele do konkursu o naší přízeň vyústil ve sražení ceny na 250 a náš odjezd k vodopádům Raneh. 25 kilometrů jízdy přírodou nás přivedlo až skoro k řece Ken, kde na nás čekal průvodce, jehož přítomnost se kvůli několika smrtelným nehodám z poslední doby stala nezbytnou. K vodopádům jsme šli tedy čtyři. Rostlinopisná exkurze předznamenávající očekávaný okamžik byla jen takovou krátkou vsuvkou, takže netrvalo ani pár minut a my stáli před bouřící kaskádou zahalenou v mlžném oparu vodní páry. Zurčící proud v mžiku padající sto stop hlubokou prázdnotou by byl kdykoliv jindy jen bezvýznamným čůrkem vody. Monzunové období z něj však učinilo dravý veletok prodírající se mezi skalisky a hučící do dáli. Dopolední podívaná byla splněna a my se mohli ještě celí nevyspalí vrátit na hotel a dokončit to, co jsme kvůli vodopádům přerušili. Naše malá předobědní siesta se protáhla do doby, kdy se ze zmeškání naší schůzky s Manishem a Raneeshem stala několik hodin stará minulost. Po probuzení jsme dle přísloví: „Lepší pozdě než později“ šli místo hledání společnosti najít vlakové spoje na pár dní dopředu. Když jsme s jistotou dopravního spojení odcházeli na oběd, přeci jen jsme oba dva potkali. Tohle setkání nám jako obvykle ovlivnilo zbytek dne, který poté obnášel jídlo, pozvání na čaj a projížďku k přehradě za městem. Přehradní část se odehrála již bez mojí účasti, neb předešlého večera požitá, dle mého názoru špatně skladovaná. Vakcína proti choleře a střevním obtížím začala fungovat přesně opačným způsobem. To, co se stalo od mého odchodu, vím pouze zprostředkovaně z vyprávění. Stalo se to prý takhle. Po příjezdu na místo se rozdělaly a vypily tři lahve whisky, které z pohledu Evropana vypadaly spíš jako tři velké panáky, ale Indům asi stačí k veselosti málo. Poté se dlouho nic moc nedělo, až najednou zatáhl jeden z nich Matesa do křoví fotit hmyz. Takhle nevinně to však ani skončit nemohlo. Po chvilce už byli oba dva chlapci v trenkách a chystali se na pokračování. Veškeré necudnosti ale nebyly na místě, neboť to byla pouze předzvěst pokračování plaveckého. Plavecké by tedy bylo, kdyby všichni zúčastnění uměli plavat, což se netýkalo tohoto případu, kdy plavání schopný jedinec byl z těchto dvou pouze Mates. Postupem času se připojili i ostatní plus jeden zcela nový člen, což ale procentuální rozložení plavců moc nezměnilo. Nový neznámý se sice neustále chvástal svými plaveckými schopnostmi, pořád se potápěl a nakonec vyzval Matesa k plaveckému souboji, ale po sto uplavaných metrech sotva popadal dech a úpěnlivě Matese prosil, aby si mohl dát několikaminutovou pauzu. Ostatní dva „plavci“ brali plavání jako vycházku po dně s nohama namočenýma sotva po kolena. Na to, kolik času je ve svém životě obyčejný Ind vystaven působení vody, tak mu pohyb v ní více než po kolena dělá neobyčejné potíže. Tedy alespoň na severu, jih se svým přístupem k oceánu třeba bude jiné kafe. Mates se Zuzkou se to rozhodli napravit a alespoň dva Indy z této škatulky osvobodit. Nešlo to vůbec lehce, jakýkoliv pokus o plavání v alespoň trošku větší hloubce následoval zběsilým lovením Raneeshe zpod vodní hladiny o pár vteřin později. Jakákoliv snaha naučit ho základní pohyby plávání prsou narážela na zpupné odmítání nácviku na pevnině a preferenci nekoordinovaného máchání končetinami v místech, kde už skoro nestačil. Manish si vedl o trochu lépe a snad i pár temp bez pomoci zvládnul, ale ještě by bylo třeba mnoho hodin tréninku, aby to dotáhl alespoň na pulce. Další průběh už si přesně nepamatují ani samotní aktéři, ale výsledkem zcela jistě bylo minimální zlepšení plaveckých znalostí indického národa a důrazné doporučení k setrvání na břehu po celý zbytek života. Návrat na hotel následovalo další kolo plánování cesty, nákup letenek a boj se švábem v místním Cybercafé.



Den devátý

Přes turisty na vysokou

Devět ráno – čas dalšího srazu s Raneeshem a Manishem a nutno říci, že čas dalšího zmeškaného srazu, byť tentokrát jen o patnáct minut. I to ale stačilo k našemu osamělému putování po zbylých chrámech. V Indii je to s tou samotou takové nestálé. Stejně jako optimismus po volbách, ani samota v Indii dlouho nevydrží, což se ostatně dá v zemi s více než miliardou obyvatel celkem čekat. Netrvalo to ani dva chrámy a už se k nám začali mít dva místní chlapci. Školu prý dnes neměli, tak že s námi budou chodit po chrámech a procvičovat si svojí angličtinu. Když jsem viděl už asi třetí školu, kde se normálně učilo, začal jsem lehce pochybovat, ale třeba jenom navštěvují nějakou speciální školu, říkal jsem si. I přes toto malé znepokojení mysli probíhaly prohlídky chrámů v klidu a k poledni již jsme měli takřka všechny za sebou. V chrámu Dulhadeo jsme viděli milostnou polohu, za jejíž správně provedení slíbil maharádža postavit honosný palác, v Hanumanově chrámu jsme se stali svědky, že i když jsou v Indii drogy ilegální, tak svatým mužům projde pěstování marihuany přímo uprostřed chrámu a k tomu všemu jsme ještě stihli i zastávku na brko spojenou s Malikovým líčením komplexu špatného prvního polibku a snahou přesvědčit Zuzku, ať mu pomůže s tréninkem. Dosti hladni jsme si domluvili sraz na třetí spojený s výletem do hor. Během chvilkové odluky jsme zamířili do Raja Café. Až neindicky rychle připravený, výtečný zeleninový kabab doplněný neméně dobrým moučníkem ve formě banana splitu dal zapomenout na hodinové trápení z prvního dne. S nadějí, že stihneme svůj první indický sraz a zároveň nacpáni tak, že naše další putování do hor vylučovalo cestu pěšmo, opustili jsme restaurant hledajíce půjčovnu kol. Vzhledem k několikadennímu pozorování Japonců jedoucích na bicyklech, pokládali jsme její existenci za jistotu. Její nalezení bylo otázkou minut, dokonce se pyšnila nápisem: „Nejepší kola pronamutí“. 40 rupií za celodenní pronájem nám poskytnul volnost až do večera. Omladinu jsme našli ve smluvený čas na určeném místě, jen jsme chvíli počkali, než si dojdou pro svoje kola a vydali jsme se ke kopcům v dálce narušujícím rovinatý horizont. Nejdříve po asfaltce, později po pěšinách, šlapali jsme dál, dokud nám cestu nepřehradila řeka. Ta nám ukázala nevýhodu monzunů pro dopravu v regionu. Obvykle nízká hladina byla dnes úplně někde jinde a klučíci znalí místních poměrů začali mluvit o nepřebroditelnosti toku. Ostatně ani ten Ind, co se po prsa ve vodě snažil dostat svůj bicykl na druhý břeh, nevypadal úplně přesvědčeně o úspěšném konci svého snažení. Investovat do kol a při tom skončit sotva za branami města nám přišlo jako dost špatný konec na to, abychom ho akceptovali dobrovolně a bez jakékoliv snahy o změnu. Z břehu to vypadalo, že ve vodě určitě bude schůdná cesta a tak jsme se s Matesem vstříc proudu, hloubce i vegetaci, začali brodit na druhou stranu. Brodící trasu jsme zvolili lépe než Ind s kolem a tak jsme se na druhé straně vynořili s nohama smočenýma sotva po stehna. Se zkušeností, že to jde, jsme se vrátili zpět, nabrali kola, Zuzku a vyjukané Indy a přebrodili se i napodruhé. Indové z toho měli zážitek na celý život a dokola nám opakovali, jak jsou rádi, že jsme jim zachránili život. Tenhle zážitek jenom podtrhoval naše mínění o indické averzi k pohybu ve vodě. Opět jsme mohli nasednout a znovu začít šlapat. Cesta na druhém břehu byla o poznání „indičtější“. Civilizaci připomínající asfalt nahradil Milovický truck trial a pokračování v sedle by bylo jenom bojem s větrnými mlýny. Dupkajíce do rozbahněného kopce, občas přes nějaký ten potok, jsme nakonec došli na něco, co by alespoň jeden slovník z pěti označil pojmem cesta. Nebyly to ani tři kilometry v sedle a jeden z Indů už byl tak znavený, že si musel dát brko. Kondice místních je mi opravdu záhadou, neboť krom těch, co vlastní silou pohánějí cyklorikšu, všichni ostatní vypadají, jako by je po chvíli vysílilo i sezení. Našeho Inda však nakopnul joint natolik, že byl již za patnáct minut schopen pokračování. Dle českých účastníků kouření byl joint jednoznačně placebo, neb měl obsah THC stejný jako čtvrteční vydání Rudého práva. Cesta odsud až ke skalám byla poklidná. Když jsme konečně dojeli zpátky na asfalt, nechali jsme kola u hlídače a pokračovali pouze za pomoci vlastních nohou. Průchod vesnicí za doprovodu mávajících špuntů, překročení hráze mezi koupajícími se adolescenty a návštěva chrámu nás přivedly až k úpatí skal. Zbývalo už jen vyšplhat nahoru, posadit se a vychutnávat si chvilky klidu a báječný výhled na nejvyšším bodě v okolí. Sedmá hodina, určená jako dead line pro návrat kol, se blížila tempem, kdy její dodržení nemuselo být stihnutelné a my tedy byli nuceni opět nasednout a vyjet zpátky do města. Šlapajíc na svém zrezlém oři Mates vyzjistil, že rachitičtí mládenci, které by u nás šikanoval každý druhý šesťák, pozítří skládají přijímací zkoušky na univerzitu a že jim je dokonce 17 let. Když nastal čas říci si sbohem, tak nás hoši překvapili svojí žádostí o peníze. Nevím, jak moc je to tu normální hrát si celý den na kamarády a pak večer přijít a říci: „Sorry, místo toho, abych se učil na přijímačky, tak jsem s vámi byl celé odpoledne. Dejte mi peníze, abych si mohl koupit alespoň nějaké učebnice, z kterých jsem se měl už měsíc učit.“. Tohle nám přišlo už trošku přes čáru a tak jsme nasedli dna kola a odjeli bez zaplacení dál. Možná je vyřídil spadlý řetěz nebo naše tempo 10 km/h, každopádně nás už po chvilce přestali pronásledovat. Ve městě jsme vrátili kola a jako by to byl snad osud, zase potkali Manishe s Rasheedem. Ti nás vzali na ukázku nějakého církevního obřadu. Na poslání obřadu jsme se zapomněli zeptat, ale vzhledem ke zpěvu, neustálému zvonění a závěrečnému podarování všech přítomných nějakou pochutinou nám měla účast asi přinést štěstí. Z chrámu jsme seběhli do hotelu pro naše zavazadla a pak i s Indy na poslední večeři. Společný kotel korejské bašty byl až moc na pět stolovníků, takže nám zbylo i na snídani. Večer plynul obvyklou konverzací, když nám najednou Raneesh řekl, že mi s Matesem ukáže něco speciálně pro mužské oko určené, že musíme odejít. Nevěda, co pro nás chystá, začal jsem se připravovat na možné setkání s místní lehkou děvou a následující procvičování chrámových poloh, leč skutečnost byla o poznání nevinnější. Šli jsme do chrámu bohyně Kálí, který se nakonec ukázal jako taková menší svatyňka, ve které se krom hodiny hinduistické mytologie nic zajímavějšího nedělo. Cestou zpátky jsme se zdrželi u místního pracího jezera, to vše za neustálého Raneeshova telefonování s někým nám neznámým. Nevím, na kolik toto celé bylo jako záminka pro osamostatnění Zuzky v Manishově společnosti nebo skutečný strach o její spánek, neb bohyně Kálí prý dívčímu odpočinku nedělá dobře, každopádně v mezičase našeho odloučení prý Manish nabídl Zuzce pár dnů v Khajurahu navíc. Možná naštěstí už potom nezbylo moc času a my museli sehnat odvoz na nádraží. S doprovodem převyšujícím počet vlakem cestujících platících pasažérů, jsme přijeli včas na klidné sbohem s naším indickým doprovodem a vyčištění zubů v pohodlí nástupiště. Khajuraho po třech dnech skončilo se vším dobrým i zlým, co přineslo.



Den desátý

Jak jsem se stal bohem

hrobka Cesta vlakem byla minimálně pro mojí osobu jedním velkým utrpením. S pravidelností prvomájových průvodů a přesností švýcarských hodinek moje zažívání vědělo, co bude každé dvě hodiny následovat. Příjezd do Allahabádu byl částečnou úlevou, tu finální poté představovalo ubytování v hotelu. Ten byl nedaleko nádraží, asi 200 metrů, ale i to stačilo drožkářům k požadování dvou set rupií. I přes lákavou nabídku jsme se rozhodli najít hotel svépomocí. V Royal Hotelu, bývalých stájích přestavěných v momentu, kdy Britové odmítli ubytovat rádžu ve svém hotelu, ale nasadili cenovou laťku výše, než jsme čtivší Lonely Planet očekávali. Ubytování tedy nebyla taková samozřejmost, ale naštěstí bylo v okolí dost hotelů na trošku obsáhlejší cenový průzkum. Výsledky byly překvapivé. I když Allahabád vypadá jako stoka, tak cenová hladina zdejších hoteliérů vystoupala do výšin zatím nepoznaných. Rozladěni nabídkou vrátili jsme se do Royal hotelu, kde svojí původní nabídku ještě o čtvrtinu snížili. Konečně jsem mohl spadnout do postele a usnout snad již v okamžiku pádu. Po probuzení nás všech mi Zuzka s Matesem vypověděli, že v čase mojí duševní nepřítomnosti stačili projít okolí a že všechno je zde bez rozdílu ošklivé. Výjimkou byly snad jen hrobka s parkem. Odpoledne jsme se rozhodli dát městu ještě jednu šanci a jeli se podívat k soutoku Gangy s Yamunou. A jelikož Mates na moji otázku: „Potkám tam alespoň jednou za deset minut záchod?“ odpověděl: „Zcela jistě do deseti minut potkáš něco, co vypadá jako záchod“, odhodil jsem veškeré obavy a vydal se k soutoku také. Nábřeží v místech daleko od našeho hotelu bylo místem, ve kterém jsme opět poznávali Indii. Monzunem živená, neustále rostoucí hladina často stírala rozdíl koncem řeky a začátkem tržiště. Desítky neobsazených loďek a zejména jejich majitelé vybízeli k projížďce až k místu soutoku. My jsme jejich volání po výdělku nevyslyšeli a raději pokračovali podél toku po svých. Procházka po břehu měla také své kouzlo, i když se třeba ten břeh občas plynule měnil v dno. Zatopené tržiště, zatopené chrámy, zatopená cesta. Takhle jsme se brodili až do bodu, odkud nešlo jít dále. Návštěva posledního chrámu znamenala volbu mezi cestou zpět a koupelí v bahnotoku. Jednoznačná volba nás uvrhla do ulic, kterými jsme se vraceli směrem k hotelu. Jak jsme se vzdalovali od řeky, ubývalo míst, na která by stálo za to obrátit pohled. Situace došla až do stavu, kdy po celé dva kilometry na jedné straně stála zeď vojenské základny a na té druhé bažina. Takřka na dohled civilizace řekli si Mates se Zuzkou, že bude docela sranda proniknout na vojenskou základnu a já ještě ne zcela fit jsem se přidal také, neboť nějaký šikovný odstřelovač by mohl ukončit moje trápení. Došli jsme ke zdi a v místě, kde už pokračovala jen jako ostnatý drát, jsme vlezli dovnitř. Vyšlapaná cesta naznačovala, že to nebude úplně zakázaná komunikace. Ani civilní náznaky však k jistotě nestačily a tak jsme skrze ostnatý drát, podél vysokých zdí pendlovali mezi oblastmi připomínajícími obydlenou zástavbu i neprostupnou džungli a čekali při tom, odkud přiletí kulka. Prostředí kolem cesty se postupně kultivovalo, a když jsme se konečně dostali na konec, nestáli jsme uprostřed cely vojenské věznice, ale mezi stánky na tržišti. Všudypřítomní vojáci nedávali zapomenout na blízkost zdejšího útvaru a desítka žebrajících dětí zase na zkušenost, že nevíme, jak je rychle odbít. Taktika kolotoče pro nejbližší děcko sice na chvíli uspokojila jedno šťastlivče, ale zbytek se dožadoval rupie o to neúprosněji. Plán B byl jediný – ústup. Naše nožiska nasadila tempo, jemuž nemohlo cupitání Inďat stačit. Opět svobodní jsme sami došli nakonec cesty. Zeď se vynořila i v místech, kudy jsme chtěli jít a tam, kde nebyla zeď, byla buď voda nebo voják. Jak Zuzka zjistila, když se snažila infiltrovat do improvizovaných kasáren, Fort Allahabad je dostupná snad pouze po vodě. Nezbývalo nám nic než se vrátit. Tržiště se v době naší nepřítomnosti vyprázdnilo, děcka, pokud měla domov, se do něj vrátila a my mohli celkem nerušeně pokračovat až k mostu. Nejmoderněji vypadající stavba v celém městě svítila do noci a my se po ní vydali na druhý břeh. Na druhém břehu bohužel nebylo nic, tedy přesněji absolutně nic. Pole po obou stranách vozovky znamenala konec města a návrat na zalidněný břeh. Tam jsem se po dlouhém dni těšil na komfort hotelového pokoje, leč naše plány jsme měnili tak často, jak jsme se rozhodovali, takže ani miska Tikki nebyla to poslední, co mě dělilo od postele. Právě nad miskou tohoto pokrmu jsme se setkali s další dvojicí Indů. Ti nás doprovázeli směrem k hotelu, což by bylo celkem fajn, kdyby mě ale jeden z nich, jakožto poslední překážku, neuprosil k dvouminutové návštěvě jeho otce. V tom momentě jsem věděl, že nezůstane u dvou minut, ale že nás v jeho domě čekají přinejmenším dvě hodiny. Od prvního pohledu po jeho domácnosti bylo vidět, že rodinka patří k lépe situovaným, takže jsem si mohl dovolit zabrat celý gauč bez toho, aby ostatním chybělo místo k sezení. A jelikož prý v Indii platí, že host je skoro to samé co bůh, tak jsem z pozice ležícího božstva zbytek večera poslouchal, jak se konverzace točí kolem filmů, kuchyně i výuky pokeru. Rodinka otce a syna právníka z naší přítomnosti měla evidentně radost, což dokazovala neustálým přinášením pití, žvýkacího tabáku a dokonce i večeře, kterou paní matka stihla v mezičase připravit. Po třech hodinkách pobytu nastal čas jet do hotelu, neboť druhý den opouštíme Allahabád brzy ráno. Pan domácí se synem se zachovali jako skutečně dobří hostitelé a vyrazili s námi na ulici, aby nám zajistili odvoz za indickou cenu.



Den jedenáctý

Tuze drahé dřevo

Shiva To, že je Ganga nejposvátnější řekou Indie, jsme věděli již dříve. To, že se s ní ve Varanásí setkáme už na nádraží, nás však docela zaskočilo. Město tolik proslulé svými hinduistickými tradicemi s vodou pevně spojenými nám snad Gangu přivedlo až ke vlaku. To jsme si alespoň mysleli, když jsme nádražní halou procházeli po kotníky ve vodě. O tom, že by to byla situace způsobena poruchou vodovodního řadu, se mluvit nedalo, neboť venku se podobná potopa konala v mnohem větším rozsahu. Brození k tuk-tuku i rallye voda-bláto středem města dávaly tušit, že touhle dobou dělají deště z města jeden velký akvapark. Když už ani tuk-tuk nemohl jet dále, vydali jsme se do ulic pěšky. Odstavení vozidla naštěstí nebylo způsobeno metrovou potopou, nýbrž spíše metrovou šířkou uliček, což nebyla hodnota dostatečná pro projetí našeho draka. I bez vozidla se náš řidič nehodlal nechat zahanbit a svůj úkol dovést nás až k vybranému hotelu nevzdal ani kvůli absenci vozidla. Sice nám hned ze začátku začal vyhrožovat, že tu může být tolik vody, že se k hotelu prostě nedostaneme, ale jeho hrozby se ve výsledku ukázaly planými a to před dveřmi Uma Guesthouse uznal i on. Pokoj v hotelu nám poskytl ochranu před Gangou v podobě ubytování ve druhém podlaží, a pokud si člověk nezapomněl zamknout okna, tak se mu zde dostalo i ochrany před opičími rejdy. Ganga tekla opodál a lákala nás ke své brzké návštěvě. Již na první pohled bylo vidět, že hladina vystoupala neobvykle vysoko. Z mohutných ghátů, schodů určených pro rituální očistu, zbývalo nad hladinou posledních pár stupínků a na mnoha blízkých staveních jsme pozorovali, jak do nich voda vtéká otvory, které mohly dříve sloužit jako okna. Jen loďky si vesele pluly nad úrovní mnoha ložnic a čekaly na někoho, kdo z jejich paluby bude chtít pozorovat kouzlo Varanásí. Chodíce mezi gháty a chrámy jsme se občas namočili, ale vody v ulicích zřetelně ubývalo, což jsme kvitovali se znatelnou úlevou. Po chvíli nám začala H2O scházet, což vyústilo v návrat ke Ganze a procházku po ghátech. Těch je v celém Varanásí kolem osmdesáti a některé z nich kromě koupelí slouží i k rituálnímu spalování a pohřbívání. Tyto kremační rituály se konávají hlavně večer, což nám determinovalo dobu jejich návštěvy. Na odpoledne jsme si schovali procházku po ghátech obyčejných. Ty byly různé. Jeden prázdný, druhý malý, v třetím se lidé koupali a ve čtvrtém (Dasaswamedh ghat) jsem s Matesem pro změnu okusil pravou ayurvédskou masáž. Představení na ulici trvalo dobrou čtvrt hodinu, během které dva místní dědové tahali, kroutili, pleskali, bouchali a štípali každou část těla, která se jim dostala do rukou. A přitom to začalo tak nevinně. Tak, jako spousta Indů před tím, mi i tenhle podal ruku a zeptal se mě na stav mé nálady. Rozdíl oproti náhodné konverzaci spočíval v následném mačkání zápěstí, výše zmíněných praktikách a požadavku 600 rupií po skončení procedury. Při placení jsem si vzpomněl na jeho neustále opakování, jak máme být oba šťastní, tak jsem toho využil a dal mu stovku s tím, že si takhle zajistím štěstí alespoň na své straně. Po zaplacení jsme rychle vystřelili pryč, neb zažití další podobné anabáze v jakékoliv příbuzné oblasti se nám nechtělo riskovat. Spletitými uličkami jsme pokračovali tak daleko, dokud jsme nenašli místo, kde se dalo sedět s Gangou pod sebou. Římsa nad řekou byla ideálním místem pro pozorování života na řece. Ten se za dobu naší přítomnosti omezil pouze na jednu turistickou loďku, která jela tam a zpět pokaždé s novými turisty. K podvečernímu posezení by se býval hodil piknikový koš, ale jeho postrádání nás hladové vyhnalo hledat nějaký jeho substitut. Návrat do oblasti hotelu neměl krátkého trvání, a když jsme se na chvíli zdrželi u rituálu Aarti, snesla se na nás tma úplně. Rituál projevoval známky svého konání již v dálce. Davy turistů se jako můry sbíhaly ke Ganze, kde několik mužů bubnovalo, zpívalo a provádělo obřad s ohněm. Pozornost se na ně upírala nejenom ze břehu, ale i z přeplněných lodí, které kotvily před pódiem. Účelem tohoto všeho bylo kromě výdělku pro majitele lodí a obchodníky s DVD záznamem hlavně projevení úcty a pokory bohům. Jistě by to byla pěkná podívaná, kdybychom se o její existenci nedozvěděli několik minut po jejím zahájení. V době našeho příchodu již byly veškeré loďky zabrané a stejně tak i nejlepší místa ke stání. Na nás zbyla řada dvacet metrů od jeviště, která vzhledem k placatému charakteru ghátu poskytovala výhled povětšinou jen na záda o trošku šťastnějších diváků. Nepomohlo ani vysazení Zuzky na moje záda, neb místní policisté si nepřáli být zastíněni ženou a upozornili nás, že každá další minuta v této pozici bude způsobovat zhoršování naší situace. Jediná naděje na kvalitní výhled alespoň pro jednoho z nás vzala za své a tím tedy pominul poslední důvod k setrvání na místě. Byly zde jistě lepší věci, než dívat se na dívající se turisty, a tak jsme se znovu vytratili. Klikaté uličky kolikrát již utichly svým životem a nebyl zde nikdo, kdo by nám posvítil svým krámkem. Vyhýbat se čemukoliv, co nevidíme, nebylo nejjednodušší. Do toho všeho ještě všudypřítomné krávy, které uličky obsazovaly po celé jejich šíři. Krávy bývají většinou klidná, milá zvířata, obzvláště v Indii, kde požívají posvátného statusu a nezažívají tak skoro žádné stresové situace. To se ovšem nedalo říci o té stračeně, která mě pokojně procházejícího mezi stádem bezdůvodně nabrala na roh. Štěstí pro mě, že jí tma dělala stejné problémy s útokem jako mně s jeho prevencí, takže výsledné napadení mělo podobu lehkého štrejchnutí. Perforace mojí tělesné schránky tedy nenastala, nicméně jako varování před nebezpečím skrývajícím se za klidnou tváří skotu to stačilo. Kráva nekráva, bloudili jsme stále, spaloviště pořád nikde a na mysli otázka: „Jak můžeme najít hotel, když netrefíme k jedné z největších řek světa?“. I s dopomocí několika kolemjdoucích jsme nakonec vodu našli a dokonce přímo spaloviště u ghatu Manikarnika. Mohutná vatra spalující hned několik nebožtíků najednou sálala do dálky a jako by její světlo ukazovalo na naše mlčenlivé pozorování tohoto živlu, našel nás další povídavý Ind ochotný nám osvětlit předobřadní i spalovací procesy. V hinduistickém světě oheň očišťuje, a proto po úmrtí svého člena nechá rodina jeho tělo zabalit a následně nakoupí dřevo, které předá spalovači mrtvol. Ten z těla i dříví udělá malou vatru, jejímž úplným spálením vznikne popel, který smí být hozen do řeky. Ze spalovacího obřadu existují výjimky, které byly očištěny již za svého života a které se předají řece v podobě mrtvoly. Týká se to těhotných žen, malých dětí, svatých mužů, nemocných leprou a lidí uštknutých kobrou. My jsme se mohli zblízka podívat až k ohni. Postupně jsme ho celý obešli, a i když jsem při tom málem zakopl hned o několik těl, tak teprve neúnosný žár a popel v očích ukončil můj okruh. Po tom vpravdě silném zážitku nás muž zavedl do místního hospice, kde tradičně požádal o dar. Ten ovšem v jeho podobě dostal takřka tisícových podob. 275 kilo dřeva po 180 rupiích za kilo je prý potřeba pro spálení jednoho člověka. Tyhle počty vypadaly dost neindicky, takže když se nás zeptal, kolik kil nemajetným koupíme, složili jsme se sotva na půl kila. Výrazná nespokojenost vládla na obou stranách. Řeči o posvátnosti smrti na straně jedné a ekonomická demonstrace faktu, že je nad ekonomické možnosti západní civilizace spálit za tyhle peníze miliardu Indů, vyústily v naštvaný odchod všech. Vyšli jsme ven a okamžitě zamířili k prodejci dřeva, kde Zuzka už chvíli zjišťovala, jak se věci mají. Pohádky o přemrštěných cenách dřeva vystřídal fundovaný rozhovor, ze kterého vyplynulo, že se kilogram prodává zhruba za dvě rupie. Co se dalo dělat, zase jsme narazili na podvodníka a nešlo s tím dělat nic jiného, než se vrátit na hotel a co nejrychleji to pustit z hlavy.



Den dvanáctý

Jako psanci v ghettu

Celkem bez jakýchkoliv výraznějších plánů nabízel dnešek prostor pro bezcílné bloumání městem. Za základ k tomu nám měla sloužit pořádná snídaně, kterou pro tentokrát obstarala návštěva Brown Bread Bakery – podniku produkujícího evropsky vyhlížející pečivo. Snídaně nabídla i příležitost k četbě indického tisku. Největším zjištěním byla zpráva popisující včerejší situaci, která nám připadala jako běžný stav monzunového období, jako nejsilnější déšť za poslední tři roky. Lidé kvůli němu umírali při sesuvech domů či při úrazech elektrickým proudem, když nevědomky stoupli do louže, do které vedly obvykle nezatopené dráty elektrického vedení. Lepší myšlenky jsme chtěli najít v internetové kavárně, kde jsme plánovali zařídit vlak na zítřek a podívat se taky na některé zprávy z domova. Přání rychlého naklikání několika údajů do Cleartripu a rychlého odchodu ztroskotalo hnedle z kraje. Ani jeden počítač nebyl schopný správně načíst Cleartrip a jelikož jsme neměli potřebná administrátorská oprávnění na to, abychom tam mohli doinstalovat chybějící moduly, nezbylo nám, než vyřešit situaci jiným způsobem. Než abychom hledali jinou kavárnu, kde bychom třeba čelili stejným technickým obtížím, tak jsme raději poprvé využili služeb dopravního agenta. Těch je po celé Indii spousta, neboť cesty vlakem či letadlem je vždy nutné rezervovat dlouho dopředu. A jelikož internet nepatří k běžnému vybavení domácností, je pro většinu lidí pohodlnější zajít za chlapíkem, co si sedí v křesle a v případě potřeby začne obvolávat všechny dopravce v okolí. Nebylo tedy těžké jednoho takového najít a lístek si u něj objednat. Procedura se sestávala z napsání jmen, času a míst na kus papíru a pak už se jen telefonovalo. Nejdřív telefonovali Indové spolu, pak si sluchátko uzurpovala Zuzka a využila své několikaleté telefonistické praxe k úspěšnému nalezení volného vlaku. Teď už jen zbývalo počkat na poslíčka přinesuvšího čerstvě vytištěný lístek a mohlo se jít do města. Ulice směrem od Gangy byly stále širší a širší, až se vedle sebe mohly vejít dva tuk-tuky a chodec k tomu. Ulice nás dovedla až do centra města. Tedy alespoň dle našeho mínění, neboť jsme nepředpokládali, že se nějaká jiná městská část může pochlubit nečekaně solidně vypadající nemocnicí, kinem a obchodním domem. Nemocnici jsme navštívit nepotřebovali, ale kino s obchoďákem neušly naší pozornosti. Té si ovšem dlouho neužily, neboť kino nemělo v programu nic anglicky mluveného nebo alespoň otitulkovaného a obchodní dům měl svoje tři podlaží zaplněna pouze dvojnásobným počtem obchodů. Nákupní centrum, či spíše staveniště nežli nákupní centrum evidentně nebylo zcela dokončené a suť za výlohami naznačovala, že asi ještě dlouho nebude. Vjednom již fungujícím stánku jsme si dali na posilněnou kornout zmrzliny a šli pokračovat v objevování tajemství města. Prošli jsme kolem benzínky, navštívili jsme další hinduistický chrám a našli jsme indický Burger King. Zajímalo nás, jaký bude mít takovýto podnik jídelníček v zemi, kde kráva požívá větší úcty než absolutní většina obyvatel. Představa poklidného výběru z menu vystaveného nad obslužným pultíkem byla narušena desítkou číšníků, kteří viděli hosta povětšinou poprvé v životě. Jejich zájem nás docela vyděsil a tak zůstala záhada indického hamburgeru nevyřešena. Jiná, možná důležitější, pozbyla po návštěvě sousedního stánku své tajemnosti. Indická společnost je ve vztahu k alkoholu roztříštěna. Každý stát má ve vztahu k alkoholickým produktům vlastní legislativu a rozdílnou míru zdanění. Postoj nastavený v zákoníku odráží vztah veřejnosti k alkoholu v jednotlivých státech a nepřímo také jeho dostupnost. Většina severních států bere alkohol jako nutné zlo a tak je jeho prodej vykázán pouze do speciálních obchodů zastrčených kdesi v koutu tak, aby je nikdo neviděl. Výskyt těchto obchodů se pohybuje v jednotkách a to i v milionovém městě jako je Varanásí. V samoobsluze jsme se dozvěděli, že ve Varanásí se pivo a lihoviny kupují někde vedle benzinové stanice, kterou jsme cestou minuli. V takovém složení, v jakém se nacházela moje společnost, byl návrat k palivovému stánku tím jediným možným pokračováním dne. Wine Shop, jak se v Indii takovým obchodům říká, mohl klidně být obchodem se zbraněmi či drogovým doupětem. Mříže na oknech i na dveřích, malá mezírka určená pro podávání zakoupené lahve a poloha vylučující zahlédnutí z hlavní třídy nechávaly hodně prostoru bujné představivosti. Dovnitř se pouštělo po jednom a koupená lahev zůstala světlu skryta pod obalem z místního deníku. Když už jsme stáli před mříží, koupili jsme si tři lahve Kingfishera – nejznámějšího indického piva, námi přezdívaného ledňáček. Odtažitý vztah státu Uttar Pradesh k pivu vyústil k ocenění jedné lahve na 150 rupií. Přestože objem lahve činí 650 ml a obsah alkoholu 8%, je to docela pálka, když člověk uváží, že obyčejný sběrač čaje vydělává sotva 70 rupií za den. S pivy v ruce jsme potřebovali najít místo vhodné k bujaré pitce. Papírový přebal nám ale dával tušit, že koupě moku nebude tím nejtěžším, co nás bude čekat. Najít klidné místo ke konzumaci by jistě šlo lépe v zemi, která neposkytuje domov šestině obyvatel planety. Toto tajemství nám došlo celkem rychle a tak jsme se utábořili na prvním trochu vhodném místě – v jedné z luxusních ulic v muslimské čtvrti. Jedinou ochranou proti zvídavým pohledům nám bylo otočení zády k zbohatlíkům a čelem k hromadě suti, která jen čekala, až i místo ní někdo postaví honosné sídlo. Naše utajení nám nakonec moc nepomohlo. Celé okolí totiž pozorovalo, jak zcela neskrývaně přikládáme zmuchlané noviny ke svým rtům a důsledně praktikujeme vrozený sací reflex. Osazenstvo ještě nezakopaného potrubí, naše hlavní diváctvo, nás dokonce pozvalo na pokouření, ale to už nám přišlo jako moc velké dráždění residentů a s díky jsme odmítli. Nezvykle silný ledňáček docela nakopával a tak jsme strávili notnou chvíli pitím, než jsme mohli zvolat: „Jdeme pro whisky.“ Návrat ke Caponemu od Gangy byl asi trojnásob dlouhý a vedl úplně jinudy než prve, ale i tak Zuzčin Jarovem vycvičený smysl pro chlast dovedl naší skupinku zpátky k benzínce. Cena tvrdého nás zaskočila a i přes chvilkové váhání jsme nakonec došli ke konsenzu velícímu návrat ke Ganze bez flašky v ruce. Ani jsme se nenadáli a již v půli cesty jsme se opět nacházeli ve světloprázdném prostoru důvěrně nám známému z předešlého večera, jenže tentokrát byla Ganga jaksi snadněji k nalezení. Žádné bloudění, žádný konflikt s městskou faunou či podvodným pohřebákem. Ganga byla najednou přímo před námi a my si proto mohli splnit poslední položku našeho programu - projížďku na loďce. Námi nalezený lodník už moc nepočítal s dalšími zákazníky, ale nenechal se dlouho pobízet, nahodil motor a na své palubě nás vezl podél pobřeží. Decentně osvětlená hladina odrážela světla ghátů, městskou vodárnu i desítky hotelů, které na břehu řeky lákaly na nezkažený výhled. Žádné ohně spalující indické nebožtíky, ani světelné představení Aarti jsme tentokrát nepotkali. Za svitu úplňku jsme se jen tak houpali na poklidné hladině a užívali si posledních chvil ve městě. Byla to zkrátka pohodička, ale loďkování nemohlo trvat věčně. Náš lodník už chtěl jistě spát a nám by jistě doporučil totéž, to by nám ale nesměla vadit jazyková bariéra. Opět nahodil čadící motor a po chvilce plavby nás vysadil zpátky na břeh. Chvíli jsme zde ještě seděli, ale bylo nám jasné, že teď přijde na řadu jen hotel.



Den třináctý

Jedna dlouhá meditace

Buddha Odjezd vlaku směr Gaya v 5:30 nám zařídil ještě časnější vstávání po čtvrté hodině ranní. Slunko nám na rozloučenou s Varanásí ještě moc posvítit nestihlo, ale i tak jsme potkali překvapivě mnoho Indů, kteří začali den podobně brzy. Ve městě plném ranních ptáčat nebyl problém sehnat tuk-tuk ani v tuto dobu, i když oproti normálu byl výběr výrazně limitován. Hledání vlaku už tak pohodové nebylo. Jelikož jsme ve vstupní hale přehlédli tabuli velkou jako indická kráva, museli jsme projít celé nádraží potkávajíce při tom jednu informační tabuli s nápisem „Welcome to Varanasi“ za druhou. Na druhý pokus jsme konečně našli tabuli ukazující potřebné informace a mohli tak na poslední chvíli před plánovaným odjezdem naskočit do přistaveného vlaku. Pětihodinové setrvání na jeho palubě nás dovezlo až do Gayi. Gaya však pro nás nebyla cílem, nýbrž prostředkem. Naší dnešní destinací byla totiž 26 kilometrů vzdálená Bodhgaya, takže jsme museli vybrat nejlepší možný způsob transportu a dojet tam ještě do oběda. Náš problém vyřešil jeden drožka, který cenou 50 rupií na osobu zaplašil alternativní myšlenky na hledání autobusu. Společně se dvěma Japonci jsme se v našem tuk-tuku rozjeli a deštěm zkrápěni ukrajovali kilometr za kilometrem, až jsme se najednou objevili v Bodhgaye na náměstí. Ještě než jsme vůbec stihli vystoupit, obklopili nás hoteloví naháněči, ještě otravnější než obvykle. Marně jsme se jim snažili vysvětlovat, že ubytování nehledáme, neb se téhož večera chystáme odjet pryč a že to jediné, čím by nám mohli posloužit, by byla komůrka pro uschování našich zavazadel. Navzdory ekonomickým teoriím tentokrát poptávka neurčovala nabídku a úschovnu jsme tedy museli hledat bez pomoci sami. Naše vlastní pátrání se bohužel nadalo popsat jako úspěšné. Hoteliéři nám většinou nabízeli pouze pronájem jednoho pokoje, leč dle nabízené ceny by naše krosny požily většího komfortu než my za celé předchozí dva týdny dohromady. A když už jsme našli obchůdek, kde by naše krosny za rozumný peníz pohlídali, tak nás pro změnu seznámili s informací, že u chrámového výboru uschovávají zavazadla zadarmo. Nebylo tomu tak. Mnich, který nás přišel přivítat, nám sdělil, že tu úschovnu nemají a že bychom tam vůbec neměli mít přístup. Prekérní situaci nakonec vyřešila jedna restaurace, kterou nám sehnal naháněč, před půl hodinkou ještě odbytý. Úschovečná místnost sice ani neměla zámek, ale dle množství smetí tam evidentně nikdo nikdy nic cenného nehledal. Oproštěni od přebytečných kilogramů učinili jsme první, pár desítek metrů dlouhou procházku do chrámu Mahabodi. Bodhgaya je třicetitisícové městečko prodchnuté buddhismem jako domácí štrůdl nastrouhanými jablky a chrám Mahabodi je pak tím nejdůležitějším buddhistickým svatostánkem. Mahabodi Temple je takovou Mekkou všech budhistů. Chrám postavil král Ashoka jako upomínku na místo, kde kdysi princ Siddharta dosáhl svého osvícení a stal se Buddhou. Ke svému osvícení Siddharta došel sedm týdnů dlouhou meditací, která se vždy po týdnu konala na sedmi místech v okolí chrámu. Nejvýznamnějším z nich je obří fíkovník Bodhi tree, pod kterým dle pověsti Buddha završil svoje osvícení. Král Ashoka zde na místě, kde Buddha seděl, postavil diamantový trůn zvaný Varjasana. Vlastní chrám je 55 metrů vysoký, takže jsme při vstupu dovnitř čekali trošku více, než jen jednu místnost, kde zrovna meditovali dva buddhisté. Ve zbytku chrámového areálu jsme se ale zdrželi celkem dlouho, neb se veškerá posvátná místa nacházela na ploše několika stovek čtverečních metrů a mimořádně pečlivě upravené zahrady mezi nimi pak poskytovaly potěchu nejen pro oko, ale i pro pohodlné posezení. Klidně bychom tu mohli zůstat celý den, ale ve městě se nacházejí i další budhistické chrámy a těm v našem harmonogramu také patřilo krátké navštívení. Zkřížení plánů nám však přinesla skutečnost, že přes poledne v nich probíhal nějaký obřad, takže až do druhé hodiny odpolední zůstali veřejnosti nepřístupné. Vznikla nám tak mezírka na svačinu a na procházku k 80 stop vysoké soše Buddhy – největšímu to spodobnění v celé Indii. Došli jsme k ní za vytrvalého deště, který se ještě pod sedícím monumentem zintenzivnil tak, že jsme se pod přilehlou stříškou tísnili s několika Japonci do doby, než zase polevil. Poslední kapka spadla snad přesně ve dvě a brány chrámů se tím otevřely. Účastníci obřadu pomalu vycházeli ze dveří a nazouvali si svoje zmoklé boty, kdežto my jsme zvolili postup zcela opačný. Během následujících několika desítek minut jsme tímto způsobem postupně obešli chrámy Karman Temple, thajský, nepálský a bhútanský klášter i japonský Indosan Nippoji. Ačkoliv z venku vypadaly všechny různě, vevnitř jako by si z oka vypadly. Socha Buddhy oddělená zábradlím, nábožensky laděné malby na stěnách a cedulky zakazující spaní na zemi. Kolečko jsme chtěli ukončit v klášteru Tergar, který se nacházel mimo hlavní klášterní centrum a spolu s vietnamským klášterem (ten jsme navštívit nestihli) tvořily periferii města přímo mezi rýžovými poli. Šli jsme k němu dlouho, a když jsme se k němu dostali, zrušila naše odhodlání jít dovnitř probíhající výuka mladých mnichů. Byl to zkrátka ne úplně povedený výlet na kraj města. Cestou zpátky jsme šli kolem rýžových polí přímo do středu města, leč skutečnost se o chvíli později stala neslučitelnou s naší volbou. Silnice skončila u jedné z místních farem a to před nás postavilo volbu, zdali se vrátit v původních šlépějích či zda zkusit pevnost rýžových hrází. Rozhodnuto bylo ve chvíli, kdy Mates ponořil svůj sandál do mazlavého bláta tvořícího přepážku mezi poli. Každý další pohyb s sebou přinášel pohled buď na zřídka vídaný jistý krok nebo na o poznání častější sklouznutí do kalné vody. Postupem času jsme ve vodě alespoň po jedno koleno skončili všichni. Tímto způsobem dělalo bláto nabrané do sandálů další postup navýsost obtížným. Místy hrozilo i utrhnutí přezek a ponechání obuvi ve vodě jakožto možného hnojiva pro okolní plodiny, ale nakonec suché zipy i jiné části vydržely a my se všemi botami na nohou mohli vítězně vylézt z pole. Místní zemědělci na nás obdivně koukali, ale nás zajímalo jen to, jak se co nejrychleji dostat někam do centra a najít tam cokoliv, co by nám pomohlo s umytím nohou. Nefunkční studna nebyla to pravé, takže naší jedinou záchranou byla louže stvořená deštěm pár hodin předem proběhlým. Lehce očištěni jsme si vyzvedli zavazadla a takřka utíkali chytit tuk-tuk do Gayi, neb to bylo to jediné místo, odkud jsme se mohli dostat do Patny, nástupní to stanice našeho dalšího vlakového putování. Odchyt vozidla byl tak rychlý, že už ani nevím, zda jsme našli my řidiče nebo řidič nás. Jízda sdíleným vozidlem byl docela intenzivní zážitek. Touto trojkolkou cestovalo místy až dvanáct lidí najednou a i přes tento hmotnostní přebytek jsme předjížděli nesrovnatelně lehčí konkurenci více než často. Jediný, před kým se musel náš vozka sklonit, byl řidič kamionu, který jel prostředkem vozovky a nutil tak k uhýbání provoz pohybující se ve směru jeho trajektorie. Kamion naštěstí nebyl takový rychlík, takže se nám brzy ztratil z dohledu a my tak mohli v klidu dojet do Gayi na nádraží. Tam cesta do Patny začala volat po svém vyřešení jako nenakrmené mimino po mateřském mléku. Vlak z Patny nám jel ve 22:45 a my pět hodin před tím stále stáli v Gaye bez jakéhokoliv řešení, leč s několika možnými variantami. Předražený taxík jsme si nechali jako tu nouzovou. Dilema, jestli využít vlak či autobus, vyřešila absence autobusového spojení s Patnou, takže naší poslední nadějí zůstal vlak. Přes různé tabule, které ukazovaly různé vlaky, jsme našli jeden, který nám akorát zapadal do plánů. 90 kilometrů, 15 rupií a dvacet minut do odjezdu byla v našem případě dokonalá posloupnost a tak jsme si mohli před odjezdem ještě koupit svačinku. Hledání vlaku probíhalo na nástupišti číslo 9, kde to vypadalo jako uprostřed indického obýváku, leč vlak nikde. Čirou náhodou jsme v nádražním ghettu potkali slušně vypadajícího muže, který nás do vlaku dokonce doprovodil a pak i stejným spojem odjel. Second Class do Patny nebyla úplně plná, ale i tak jsme si museli sednout na zem koukajíce při tom ze stále otevřených dveří. Cesta plynula, tma houstla a cestující se měnili. Jen jeden studentík z indického technologického institutu s námi čile, vždy po pěti minutách, prohodil pár vět. Zastávkami uprostřed polí jsme po čase nabrali tolik pasažérů, až kolem nás utvořili půlkruh a začali nás upřeně pozorovat. Jeden z nich, takový šmoula, co vypadal jako Che Guevara z Bengalúru, k tomu neustále připojoval sprosté poznámky k Zuzčině osobě. Tedy, že byly sprosté, jsme se dozvěděli od našeho studenta, ale smích ostatních nám už před tím dal jasně na srozuměnou, že to nebude konverzace ve stylu Gutha-Jarkovského. Myšlenky na vyhazov drzouna z jedoucího vlaku ustaly při pohledu na dav Indů, který měl očividně kulturně blíže budoucímu vyhozenému než trojici Evropanů. Usadil ho tedy až český ostrovtip, který oslovil i zbytek vlaku a donutil toho času již vyvrhele k odtáhnutí zpátky do díry. Za chvíli jsme vystoupili v Patně, akorát hodinu před naším dalším odjezdem. Tento čas nám měla ukrátit návštěva restaurace, leč ta byla tak luxusní, že tam obsluhovali jen pigmentově bohatší zákazníky a proto jsme vzali zavděk jedním z několika stánků. To už ale přijel náš spoj, do kterého jsme doslova vletěli a okamžitě v něm zabrali svoje pryčny. Během dneška se nám toho přihodilo hodně a odpočinek ve vlaku byl tím nejlepším možným završením.



Den čtrnáctý

Na svazích čajových plantáží

Jeep do Darjeelingu Probuzeni cestou mezi rýžovými poli, začali jsme okamžitě zkoumat, kde to vlastně můžeme být. Zastávky námi minuté povětšinou nesly pojmenování, jež naše mapa neznala a tak jsme museli čekat bezmála hodinu do setkání s prvním větším sídlem. Nebylo to ještě New Jalpaiguri, cíl našeho vlaku, ale i přesto jsme si udělali obrázek o času, který ve vagónu ještě strávíme. Na konečnou jsme přijeli ještě o několik hodin později a hned zase vyrazili dále. Konglomerace New Jalpaiguri a Siliguri není moc zajímavé místo, jedinou její užitečnou funkcí je přítomnost jeepů jedoucích do hor. Ty byly také naším dalším postupným bodem. Rikšou jsme se dopravili do Siliguri a tam ve změti Tata jeepů našli ten, který jel naším směrem – do Darjeelingu. Jeepy rozeseté po obou stranách vozovky měly na svých kapotách názvy nejrůznějších destinací a suplovaly tak pravidelné autobusové linky, které by stoupání v serpentinách nemusely zvládnout. Náš vůz měl ještě chvilku do odjezdu a tak jsme stihli něco pojíst, ignorovat žebrající děcko a taky koupit ananas na cestu. V jeepu dimenzovaném pro dvanáct osob jsme spolu s jedním domorodcem obsadili zadní kóji a loupajíce ananas vyjeli do hor. Prvních několik kilometrů nenapovídalo, že bychom k počátečním 190 metrům nad mořem přidávali závratným tempem další. Jedoucí rovinatou silnicí jsme v dálce pozorovali zamlžená skaliska, k jejichž úpatí jsme se kvapem blížili. Vozovka počala pomalu měnit svůj povrch z asfaltu na ementál a s každým dalším vystoupaným metrem se tento stav zhoršoval, přičemž díry občas dosahovaly rozměrů schopných ukrýt statný jeep. Tempo, jež jsme mohli kvůli struktuře komunikace udržovat, připomínalo kulhající kobylu jdoucí pozpátku irskou lavici. Nebylo se tedy čemu divit, že nám 80 kilometrů dlouhá štreka zabrala přes tři hodiny, ale i přes to jsme se mohli považovat za rychlíky, neboť vlak stejnou porci kilometrů zvládne teprve po osmi hodinách jízdy. Ale abychom mašince nekřivdili, ona se na rozdíl od jeepu musí vypořádat s auty zaparkovanými na trati, sesuvy půdy i stavební sutí nakupenou na témže místě a mnoha dalšími problémy, které koleje nepotřebující vozidlo netrápí. Do Darjeelingu jsme projížděli hustou mlhou, která nám ještě před hodinou připadala natolik vzdálená. Bílá temnota zahalovala pohled do hlubin pod námi a dopřávala nám pohled jen na pár nejbližších stromů. Neustále jsme doufali, že na konci cesty se z ní vynoříme a ochutnáme západ Slunce v kulisách himalájského masivu, leč naše pouto s mlhou neskončilo ani po příjezdu do Darjeelingu. Mlha prostupovala ulicemi jako parfém lehké děvy na Champs-Élysées a chladný vzduch jí při tom doprovázel. Předcházející dva horké týdny byly rázem zapomenuty, takže jsme místo vzpomínání na tropické teploty vybalili bundy a rychle vyrazili hledat vhodný hotel pro první fázi naší aklimatizace. Darjeeling je kopcovité město, což věstilo, že nás k hotelu vrstevnice nezavede. V předstihu jsme si vytipovali hotel Tower View. Cesta k němu byla opravdu ve znamení neustálého stoupání. Když už jsme se vyškrábali až na samotný vrchol města, objevil se před námi a my se nemuseli dlouho rozhodovat, abychom se spokojili s prvním slušným pokojem v nabídce. Naše záda tento výšlap nešetřil, takže se nebylo čemu divit, když úleva z odložení krosen nabyla až extatických výšin. Ještě chvíli poté jsme si vychutnávali ten opojný pocit odhozeného břímě, a když už jsme se jím nabažili, vyšli jsme opět do ulic již setmělého Darjeelingu. Nečekali jsme toho moc. Noc už dávno vyrostla ze svých dětských střevíčků a proměnila Darjeeling v pusté město. Krámy byly zavřené, památky ve tmě nebyly vidět a poslední lidé na ulicích už dávno netvořili neprostupný dav. Jedinou zbývající aktivitou, která se dá v Darjeelingu provozovat i v noci, bylo potěšení žaludku. Absenci krav ve zdejší oblasti jsme původně přisuzovali velké nadmořské výšce, do které nechtějí indičtí tuři vláčet svoje kopyta. Pravou podstatu nepřítomnosti nám osvětlila jedna muslimská restaurace. Konečně jsme se dostali do míst, kde kráva nedostává větší vážnosti než lidé, ale kde je brána spíše jako zdroj proteinů. Naše první setkání se skotem v Darjeelingu tedy proběhlo tím nejlepším možným způsobem - námi na jedné straně a hovězím kababem na druhé. Rozněžnělé žaludky ještě polaskal ledňáček v jednom z místních barů. Ostatně, horalé v této části Indie mají k alkoholickým nápojům mnohem přívětivější vztah než obyvatelé dříve navštívených států a tak zde není neobvyklé potkat slušně zásobený bar. Co je ovšem pro našince nezvyklé, je jejich zavírací čas, který klidně nastává již v devět večer. Toto byl ostatně důvod, proč zůstalo jen u jednoho kousku. Smíření s nastalým stavem věcí probíhalo různě. Naděje, že všechny bary ve městě nebudou zavírat takhle brzo, živila vysychající chuťové pohárky, takže ve výsledku přes ne úplně stoprocentní odhodlání všech zúčastněných se honba za chlastem přesunula do centra, kde sídlí bar Joey´s. Ten zavírá o hodinu později, což dalo Matesovi se Zuzkou čas na ochutnání místní speciality – horkého rumu. To, že tento nápoj bude výjimečným zážitkem, naznačilo už to, když číšník přinesl dva panáky Bacardi a rychlovarnou konvici s již dopředu ohřátou vodou. Lehce znechucené výrazy ve tváři pijivších nesvědčily o chuťovém prožitku z kategorie delikates. O moc lepší volbou nebyla ani láhev indického vína, která spíše než lahodný hroznový mok připomínala noční můru každého someliéra. Každá volba z menu se ukázala býti špatnou, takže nakonec bylo dobře, když nás i od Joey´s vyhodili. Společně s polovypitou lahví jsme se vrátili na hotel, kde posléze poslední zbytky patoku došly svých žaludečních končin. V předvečer Dne nezávislosti byl tedy ledňáček pořád tou jedinou kvalitou, kterou nám indický lihovarnický průmysl nabídl.



Den patnáctý

Státnímu svátku navzdory

Na den přesně před 64 lety se Indie poprvé probudila jako nezávislá republika a od té doby si tento den užívá formou státního svátku spojeného se všeobecným veselím. Velikost průvodů, počet politických projevů i množství lidí v ulicích roste přímo úměrně k velikosti města a proto nás mohlo mrzet, že Darjeeling je město pouze stotisícové. Nakonec jsme však zmeškali i ten jediný oslavující průvod, neb picí komando sbíralo síly až do doby odpolední. Příjemná stránka svátku nám proplula mezi prsty a zbyly nám pouze efekty negativní. Státní svátky jsou na jednu stranu příležitostí k vidění slavností, které se uskuteční jen jednou za rok, ale na druhou stranu také často přinášejí komplikace uzavřením míst jindy tou dobou normálně přístupných. Veškeré naše plány vzaly za své, když jsme se postupně dozvěděli o uzavření nedaleké zoologické zahrady, místního přírodovědného muzea, turistické kanceláře, úřadu vydávajícího povolení do státu Sikkim i místního čajového velkoobchodu nabízejícího ochutnávky. Výrazně okleštěný plán nám tedy nekladl přehnané časové nároky na svoje uskutečnění a my tak mohli srdnatě hledat gompu Bhutia Busty. Mapa nám měla posloužit jako dostatečné vodítko pro její nalezení, ale spleť postranních cestiček, které na ní nebyly zakreslené, nám častokrát zamotala hlavu. Po chvíli jsme celí zmatení rezignovali na vlastní rozum a dle rad kolemjdoucích i částečně dle vlastního úsudku jsme se pokaždé obrátili naznačeným směrem a vyšli jsme za gompou, místem určeným pro meditaci. Tímto způsobem jsme asi třikrát obešli celou darjeelingskou promenádu, než jsme konečně našli někoho, kdo nám poradil tu správnou cestu. Z náměstíčka jsme se vydali cestičkou lemovanou buddhistickými praporky, leč po hříchu schovanou za několika krámky. Kráčeli jsme z kopce míjejíce při tom mnoho obchůdků, domků i jednu školu a trvalo ještě mnoho desítek výškových metrů, než jsme stanuli před hledanou gompou. Stánek podobný mnoha již navštíveným nás pustil k nahlédnutí dovnitř, kde jsme spatřili klasickou chrámovou výzdobu i sochu Buddhy vystavenou uprostřed, leč tohle bylo vše, co nám svatostánek nabídnul, takže jeho pětiminutovou návštěvou nám skončil dnešní kulturní program. Město nenabízelo další otevřené památky a nám tedy vzniknuvší čas dovolil objevovat kouzla místních obchůdků s čajem. Naše zraky upoutal jeden slušně vypadající krámek nacházející se přímo na náměstí. Krámek přeplněný desítkou osob dbal pověsti certifikovaného čajového prodejce a dával nám na výběr jak druhový, tak i cenový rozptyl zaručující uspokojení každého zákazníka. Nabídka čajů byla více než velkorysá. Na policích se střídal Darjeeling se Sikkimem a každé váhání nad obsahem balíčku vyřešilo otevření dózy, jež poté provoněla celý obchod jedinečným aromatem vzejivším z obsažených natrhaných lístků. V takovémto prostředí se nebylo čemu divit, když se pobyt v čajovém obchůdku projevil velice důsledným a časově náročným výběrem. Takřka po hodině byl konečně vybrán finální mix nejrůznějších druhů a velikostí a konečně tak nastal čas placení. Obtěžkáni taškami s čajem prošli jsme cestou k hotelu místní tržnicí, která nás nakonec obtěžkala ještě několikanásobně tolik. Business plán spočívající v importu pravého Darjeelingu do Čech se zrodil s rychlostí, s jakou mému a Matesově mozku trvalo zpracovat zrakové vjemy z pohledu na 30 rupiovou cenovku, kterou se pyšnil jeden čajový stánek. Dlouho jsme neváhali a skoro vykoupili veškerý nabízený sortiment. Dvě a půl kila pravého Darjeelingu snad na Aukru nebudou hledat kupce dlouho a nám tak třeba způsobí drobný zisk. Odloživší čajové kilogramy na hotelu, vrátili jsme se do centra města, kde měl být oběd v čínské restauraci následovaný zhlédnutím filmu indické provenience, leč již podruhé jsme ztroskotali na absenci filmu obdařeného čímkoliv anglickým. Biograf tedy stejně jako ve Varanásí nahradila návštěva obchodního centra. Oproti Varanásí tam nebylo žádné staveniště, naopak tam obchody lákaly zákazníky do otevřených dveří a dokonce jsme tam mohli ozkoušet i pravý indický supermarket. Nemohli jsme jinak, než projít jeho branami, vzít si košík a užít si trochu nakupování v evropském stylu. Prostorné uličky určené pro tu bohatší část obyvatelstva byly obklopeny regály zásobenými zbožím z nejrůznějšího spektra zájmu. Papírnictví, elektronika, knihkupectví, potraviny a mnoho dalších oddělení budily zdání, že se tu sežene opravdu cokoliv. Tento dojem nám vydržel jen do chvíle, než jsme si regály prohlédli podrobně a neodhalili tak kámen úrazu, jenž tkvěl v minimální šíří sortimentu. Výjimkou bylo jen oddělení oblečení, kde jsem za pohodovou cenu vyřešil svůj problém roztrhaných džín. Desítky metrů čtverečních plných kalhot, obleků, šatů i tradičních indických oděvů zabíraly více než čtvrtinu plochy obchodu a také jednoznačně lákaly nejvíce zákazníků. Můj výběr kalhot nebyl jedinou položkou na našem nákupním seznamu, vlastně si zde koupil každý něco. Zuzka si jakožto náhradu za svůj český zablokovaný mobil pořídila nový indický, Mates si zase koupil opasek, který mu od doby turecké ztráty původního kusu nahradil kus špagátu. Nákup nám prodavač elegantně zabalil do papírového pytle a procvakl sešívačkou. Tento postup následně u východu reverzním způsobem zopakoval člen ochranky, jehož kontrola s účtenkou neodhalila žádnou nezaplacenou položku. Vyjivší z obchoďáku, opět jsme se ocitli v již potemnělém centru. Nemuseli jsme se ani dlouho rozhodovat, protože zde stejně nebylo lepší alternativy než jít do baru a tam si vychutnat svátečního ledňáčka. Bohužel, tak jako odpoledne, i během noci se na otevřenosti míst námi vyvolených k návštěvě projevil efekt státního svátku. Ani první, ba ani druhý bar nebyly otevřeny. Podnikatelský duch zvítězil alespoň u Joey´s, kde nás barman zpozoroval zpoza svého okénka a stejně jako v dobách americké prohibice nám skrze mříže prodal tři ledňáčky. Vybaveni vlastním pytlem museli jsme o chvíli později přijivší trojici Španělů připadat jako profesionálové, leč byla to jen souhra osudu, že nové kalhoty jsem si koupil zrovna dnes. Vypití kontrabandu proběhlo na pokoji, kde jsme poté spokojeně usnuli v předtuše zítřejší cesty do státu Sikkim.



Den šestnáctý

Kanjchenchonga na dosah

Most do Sikkimu Ani pozdě, ani brzy, vstali jsme tak akorát na včasný odchod z hotelu a vyřízení administrativy nutné pro výjezd do Sikkimu. Ač dlouhodobě stálá součást Indie, byl Sikkim teprve před několika lety za ní uznán i Čínou, další to nárokující stranou. I přes definitivní potvrzení územních nároků si Indie hlídá, koho a kam pustí a i když je získání povolení povětšinou formalitou, je pořád nezbytné pro jakéhokoliv cizince chtějícího navštívit tenhle kousek Himalájí. K získání povolení jsme se dopracovali přes dva nezbytné kroky. Prvním z nich byla návštěva Foreigner Regional Registration Office, kde jsme vyplnili formuláře pro vstup. Jejich potvrzení úředníkem probíhalo bez problémů, dokonce jsme ani nemuseli nikde přikládat avizované fotografie a kopie pasu, jedinou vadou na kráse tak byla nutnost odnesení vyplněných formulářů na magistrát, který se nacházel na konci města. Magistrát byl doslova úřednickou čtvrtí, kde vedle sebe sídlilo hned několik budov státní správy. Takovýto moloch nám zamotal hlavu vskutku důsledně, takže naše pobíhání od jedné budovy ke druhé musel vyřešit až právník, který nám cestou k soudnímu jednání poradil, že naše budova je až ta poslední. To nám stačilo ke štěstí, neboť s povědomím o správně budově už nebylo těžké najít to správné patro a v něm to správné okénko, kde jsme si mohli nechat orazítkovat naše povolení k pobytu. Obohaceni úřednickým štemplem, překonali jsme poslední propast mezi námi a odjezdem. Zbývalo nám tedy vrátit se do centra, najít stanoviště jeepů a pak si jen vychutnat třešničku na dortu v podobě usazení na celkem pohodlná sedadla a vyčkání řidiče, který nás odveze dále na sever. Trasa dnešního dne byla naplánována na dva úseky, z nichž ten první nás zavedl do Jorenthangu. Než jsme se tam však dostali, museli jsme se horskými serpentinami stále obklopenými mlžným oparem proklesat až na úroveň řeky a přejezdem přes most se dostat až k „hraničnímu přechodu“, kde byli místní policisté tuze zvědaví na naše povolení k pobytu. S povoleními problém nebyl žádný, komplikace nastaly až ve chvíli, kdy jeden z policistů otevřel Zuzčin pas. Koukaje na její americké vízum opakovaně vykřikoval „Expired, expired“ a nenechal si vymluvit, že tohle opravdu není pro něj důležitá část pasu. Ještě dlouho jsem mu musel vysvětlovat, že se u nás americká víza jako cestovní doklad nevydávají a že kýžený platný list pasu se nachází až na jeho poslední straně. Peripetie nakonec došla zdárně svému vyřešení a my mohli pokračovat už na sikkimském území. Sotva po pěti minutách od opuštění přechodu jsme již stáli na jeepovém stanovišti v Jorenthangu. Stanoviště jeepů je vlastně docela skromný výraz pro třípatrovou budovu, jejíž každé poschodí slouží desítkám jeepu jako výchozí bod pro cestu do okolních vesnic. Moderně vypadající stavení disponovalo i slušným systémem značení, takže jsme ani nemuseli moc bloudit a po chvilce si mohli užívat s lístky v ruce půlhodinové volno před naším druhým odjezdem. Čas ideální pro návštěvu nedaleké vegetariánské restaurace, kde nám majitel během naší konzumace pokrmu zvaného Momo vyprávěl o krásách okolních hor. Příprava i konzumace pochoutky nám sebraly všechen volný čas a my jsme tak museli spěchat na náš další odjezd. Druhá část dnešního přejezdu nás zavedla do Pellingu a stejně jako ta první se i tato skládala z překonání výrazného výškového rozdílu a průjezdu po klikatém hřebeni. Výhled z okénka byl opět omezen bílou zdí, ale tentokrát povětšinou jen směrem nahoru, takže údolí pod námi nás mohlo ohromovat svými krásami. Během tisíců let řeka vyhloubila hluboké koryto, po jehož svazích jsme jeli a sledovali krajinu kolem nás. Lesy pokrývající obě strany údolí byly občas narušeny přítomností lidských sídel, ale vždy natolik decentně, aby výsledná koexistence dvou rozdílných prostředí nepůsobila rušivě ani pro jedno z nich. Poklidné prostředí řídce osídlených svahů nás doprovázelo po celou cestu až do Pellingu. První kroky z vozu opět vedly do mlhy, která nám tedy asi skutečně okoření naše dny až do konce pobytu. Pelling je malé městečko, ale to mu nebrání, aby žilo z turistického ruchu a nabízelo slušný výběr ubytovacích kapacit. My jsme si náš hotel vybrali již cestou z nabídky Lonely Planet a po jeho prohlédnutí musím uznat, že hotel Kabur byl výbornou volbou. Teplá voda, televize i toaletní papír patřily ke standardní výbavě i toho nejprostšího pokoje, cože nám po předchozích hotelových zkušenostech připadalo jako malý zázrak. V ceně byl i výhled na třetí nejvyšší horu světa Kanchenchongu, ale tato pár desítek kilometrů vzdálená velehora bohužel nebyla kvůli povětrnostním podmínkám vidět. Užívání hotelového luxusu jsme odložili na pozdější hodiny, neb po celodenním cestování bylo na čase udělat alespoň něco trochu objevného. Menší výlet po okolí začal výšlapem na nedaleký kopec. Ten nám krom obyčejného lesa přinesl i setkání s vysokohorskou školou a hlavně s její jídelnou. Spíše než stravovnu z našich dětských let připomínal přístřešek ležení lovců mamutů. Eduard Štorch by zde jistě našel inspiraci pro své další dílo, neboť zastřešené ohniště s malým kotlíkem a týdenním jídelníčkem napsaným na zdi vypadalo jako vytržené z nějaké jeskyně. Obohaceni o další ukázku ze života obyčejného Inda jsme se vrátili zpátky do města. Tourist Office již byla dávno zavřená, takže jsme navštívili internet café a Liquoir Shop. To, co jsme viděli v obchodu s alkoholem, nás překvapilo snad více, než slušný rikša bez klaksonu. Odhadem dvanáctiletý klučina tam s lahvemi nejrůznějšího obsahu zacházel s přehledem zasloužilého barmana a tak nás ani nepřekvapilo, že tam nemá žádný dozor. Prodej zboží i jeho přejímka mu šla na jedničku, což nás přesvědčilo o jeho dlouhodobé praxi a kdo ví, třeba mu ten obchod i patřil. Se třemi lahváčky v ruce jsme poté došli na hotel, kde nám jiný, stejně starý klučina, zařídil otevření kuchyně a pak i snídani na 6:30. Všechno v tomhle městě asi řídí děcka a všechno jim tu kupodivu funguje na jedničku, takže čekáme, kdy potkáme nějakého desetiletého ředitele nebo rovnou starostu.



Den sedmnáctý

Z obchodu až do postele za deset vteřin

Celou noc toužebně očekávaná snídaně měla konečně nadejít. Palačinky i toasty byly vybrány již během předchozí večeře a já se tedy nemohl dočkat, až projdu dveřmi a učiním objednávku. V 6:30 jsme se postavili před vchod do restaurace a zřeli zavřená vrata ani vzdáleně připomínající otevřený stav. Návštěva gompy Pemayangtse a pojídání palačinek si tedy byly nuceny vyměnit místo a zakončení prohlídky okolí potom měla obstarat návštěva gompy Sangachoeling. V oblasti Sikkimu padá každoročně ke 4 metrům srážek a my těch svých prvních několik centimetrů schytali už brzy z rána cestou k první gompě. Procházka deštivým lesem na nás nenechala nitku suchou a my se proto chystali využít pobyt v suché gompě na nejvyšší možnou míru. Narozdíl od většiny námi navštívených buddhistických stánků byla Pemayangtse gompa chrámem vskutku rozlehlým, neboť kromě klasicky vypadajícího přízemí nabízela i dvě patra. To první vypadalo jen jako sklad posvátných svitků, ale to druhé ukrývalo nádherný čtyřmetrový model sedmipatrového nebeského příbytku Padmasambhavy. Autor si vyhrál se všemi detaily, takže byla radost pozorovat nejenom celek, ale i jednotlivé ornamenty, sošky i postavičky. Krátká relaxace před podobenstvím Budhy potom byla to poslední, co jsme v chrámu vykonali a věříce, že po návratu bude možnost snídaně konečně přístupnou, jsme započali deštěm doprovázený sestup zpátky do města. Na druhý pokus jsme konečně uviděli to, co jsme v podobném stavu chtěli vidět už o dvě hodiny dříve. Otevřená restaurace jenom čekala, až do ní vejdeme a učiníme svoje objednávky. Několikachodová snídaně se již vyjímala na objednávkovém lístku a já se těšil, až bude zdobit nejenom ten malý kus papírku, ale i stůl přede mnou. Kulinářský zážitek jsem čekal i přes to, že většina z mého původního výběru byla z jídelníčku ex post vyřazena. Když mi pomalu začala obsluha nosit vybrané palačinky, začínalo mi docházet, že to přísloví o hladu s velkýma očima asi nebude úplná blbost. Výrazně podcenivší lokální recepturu i svoje schopnosti, musel jsem stáhnout pomyslný ocas mezi nohy a nechat 2/5 palačinek plénu. To vše se dělo za neustálého hihňání přísedících a místy dokonce i obsluhy podniku. Zmožen snídaní, přehodnotil jsem svůj entusiasmus ohledně návštěvy další gompy a rozhodnul jsem se trávit svůj čas trávením na pokoji. Když jsem se po pár hodinách probudil a uviděl zkrvavené postavy ve dveřích, vzpomněl jsem si na béčkové filmy let sedmdesátých, kde se krví také moc nešetřilo. A proč že to Zuzka s Matesem vypadali jako po útoku hejna zombies? Sikkimské lesy bývají zejména v období dešťů plné pijavic a ty si právě vybraly jako svoji další potravu cévy dvou mladých Evropanů. Antikoagulanty z pijavičích úst působily ještě chvíli po příchodu, takže jsme moc nepospíchali s dalšími plány na odpoledne. Ty se zrodily tak nějak impulzivně. S vidinou nulového vyžití na současném místě jsme se celkem rychle dohodli, že zkusíme vysokohorské stopování a že se tak zkusíme dostat až k jezeru Khecheopalri. Už za deset minut jsme se byli schopni sbalit a připraveni zaplatit, čekali jsme na recepci, až přijde mladý boss s účtem. Když už přišel s deskami v ruce, tak nás jejich obsahem moc nepotěšil, poněvadž chtěl za pozdní check-out zaplatit o celou noc navíc. Naštěstí byl chlapec rozumný a celou situaci vyřešil pouze 150 rupiovým penále, čímž nám dal definitivní volnost k odchodu. Strategicky nebývá nejvýhodnější vydat se na 23 kilometrů dlouhou trasu v době, kdy do úplného setmění zbývají sotva tři hodiny, ale dělat věci ordinérně, to bychom nebyli touhle dobou v Indii. Z hotelu jsme vyšli na náměstí a tam jsme se napojili na tu správnou cestu, kde jsme máváním rukou dávali znamení každému, kdo okolo nás projížděl tím správným směrem. Občas to vyšlo, občas taky ne, zkrátka podle ochoty řidičů vozit Evropany po kopcích. První, kdo s námi chtěl mít co dočinění, byl jeep vezoucí krom lidí i pytle s čímsi a prázdné bandasky od mléka. Jízda na zadních sedadlech mě nepřesvědčila o větší pohodlnosti jeepu než chůze s krosnou na zádech, musím ale uznat, že rychlostní rozdíl mezi těmito dvěma formami pohybu byl znatelný a námi vytyčené kilometry ubíhaly mžikem oka. Tedy až do chvíle, než jsme zastavili u několika dalších jeepů. Sedíce vzadu jsme moc netušili, proč tu vlastně čekáme tak dlouho. Když už naše zvědavost překonala naší lenost a my vylezli ven, zjistili jsme příčinu ustanutí pohybu jeepu celkem rychle. Ranní deště podmáčely půdu natolik, že se v těchto místech uskutečnil další z mnoha sesuvů půdy a jeden z jeho důsledků, dvoumetrový kámen ležící přesně uprostřed cesty, zatarasil silnici způsobem nemožným objetí. Začali jsme proto přemýšlet o nasazení krosen a dalším postupu po svých. Tyto kacířské nápady naštěstí zahnaly železné tyče, které Indové vzali z nedalekého staveniště a s kterými nakonec balvan posunuli tak, že se kolem něj mohly všechny zaparkované prostředky prohnat. Opět v autě, popojeli ještě pár kilometrů, než řidič oznámil konečnou a vrhnul nás vstříc dalšímu pochodu a také další snaze o stopování. Šli jsme tedy dále, ale přeci jen jsme zpozorovali jednu výraznou změnu – vozidla už takřka přestala jezdit a my byly pořád dost daleko od našeho cíle. Hlavní tah evidentně skončil v předchozí vesnici a zbytek cesty k jezeru už holt tak vytížený nebyl. Bez jakékoliv možnosti výběru jsme vzali zavděk jeepem plným pytli s rýží. Do něj se sice vešla jen Zuzka, ale to mi s Matesem nebránilo, abychom si vyzkoušeli splnění snu mnoha českých kluků a to jízdu „na popeláře“. Celé dva kilometry to byl boj mezi naší tělesnou konstitucí a zejména gravitační silou spolu se setrvačností. Každá ostřejší zatáčka i přejezd přes výmol nás vystavovaly zvýšenému riziku spadnutí, ale zvolený postoj eliminoval veškerá rizika tak, že jsme pod úpatí dalšího kopce dojeli bez pádu z jedoucího vozidla. Teď již nebylo cesty nazpátek, prostě to musíme dojít, protože tady už hotel nenajdeme. Metr po metru jsme ukrajovali z naší porce kilometrů, avšak tma postupovala zhruba stejně rychle, a jelikož byla její výchozí pozice o poznání výhodnější, zastihla nás zcela osm kilometrů od jezera. Za tmy už nějakých deset minut nic neřeší, takže jsme se zastavili v nedaleké vesnici a dali si opravdovou vysokohorskou večeři: 12 balíčků chipsů dohromady za 60 rupií. Pro místní jsme byli jako vždy atrakcí, což jenom umocnilo oznámení, že chceme i přes nulovou viditelnost pokračovat v chůzi k jezeru. Reakce na naše odhodlání na sebe nenechala dlouho čekat. Okamžitě kolem nás začaly létat nabídky na ubytování, kterým jsme nemohli odolávat dlouho. 200 rupií za noc v pět metrů vzdáleném pokoji bylo v dané situaci nabídkou natolik výhodnou, že by nás při jejím odmítnutí rovnou zavřeli do blázince. Tím spíše, když nás následujícího rána bude za drobný příplatek čekat obvyklá zdejší snídaně. Pokojík byl zařízený a útulný. Bodejť by taky ne, když v něm normálně bývá sestra paní domu, ale pro tentokrát dostala možnost výdělku přednost před pohodlím a tak musela slečna domácí dnešní noc přečkat v azylu jiného pokoje. Po zabydlení a přes neustálé výpadky proudu jsme se s rodinkou stihli podělit o láhev piva a prostřednictvím mé paměťové karty i o zážitky z cest po Indii. Hostitelé byli nadšeni, potom možná i znuděni, ale vydrželi s námi až do konce. Do doby, kdy první fotka proběhla již podruhé.



Den osmnáctý

Cestou necestou s nezvaným hostem v zádech

Probuzeni v domácím prostředí, vyčkávali jsme netrpělivě typickou sikkimskou snídani, a když přišel okamžik servírování, naše zvědavost dosahovala vrcholu. O to větší bylo překvapení, když se nám pod nos dostala miska s instantními nudlemi. Globalizace asi už došla i na střechu světa a masově vyráběné polotovary se staly součástí domácí kuchyně stejně přirozeně jako jeepy vystřídavší jaky v pozici tažných zvířat. Zasyceni čínou, udělali jsme domácím pár fotek a s příslibem jejich zaslání jsme vyrazili vstříc jezeru Khecheopalri. Cesta vedla jako vždycky do kopce, takže celkem rychlé počáteční tempo rozhodně nevydrželo celých osm kilometrů. Kor, když se cestou vždy našlo něco zajímavého k prohlédnutí. Tu vodopád, tu panoráma s několik set metrů dlouhým sesuvem půdy, tu orchidej rostoucí mezi nevýrazným býlím. Zastávky to byly bez výjimky pěkné, obzvláště ta na mostu přes řeku, neboť znamenala překonání poloviny kilometrů. Zurčící peřeje a vodopád stékající po stěně údolí tvořily kulisu našemu neplánovanému odpočinku. Hektolitry vody v řece plynuly a my jsme se pomalu rozhoupávali k odchodu. Den byl sice ještě v plenkách, ale další cesta před námi, takže jsme chtě nechtě museli vyrazit. Po druhé straně údolí, místy, která jsme ještě před hodinou viděli z protějšího srázu, jsme pro změnu obdivovali místa, kudy jsme ráno procházeli. K jezerní vesničce jsme došli kolem poledne, a jelikož jsme již byli vyhládlí, rozhodli jsme se jezero odložit a místo toho najít místo vhodné k obědu. Místní, dle Lonely Planet vyhlášená, restaurace se dle domorodců nacházela na třech různých místech, ale po jejich pečlivém prozkoumání jsme museli konstatovat, že ani na jednom z nich restaurace nestojí. Neschopni najít restauraci, která třeba už ani nefunguje, vrátili jsme se zpět k plánu navštívit jezero. Zaplacením vstupného jsme v kase odčerpali poslední drobné a alespoň takhle jsme si pojistili soukromí při prohlídce. Jezero Khecheopalri je poutním místem buddhistů i hinduistů věřících, že jezero dokáže splnit přání a proto je také jednou ze zastávek poutního okruhu, který mimo jiné zahrnuje například Yuksom nebo Tashiding. My jsme sice většinu z těchto míst ještě nenavštívili, ale stejně jako všichni poutníci i my jsme k jezeru přicházeli lesem ověšeným modlitebními praporky. Ty se s blížícím se jezerem početně rozrůstaly a kolem jezera jejich množství dosáhlo vrcholu. Jezero bylo přístupné pouze prostřednictvím dřevěné vyhlídky, na jejímž konci stál děda hlídač. Ten s námi i přes nulovou množinu společných jazyků neustále čile konverzoval a nechal se vyrušit, jen když do jezera hodil jakousi směsku, po které se rybí společnost vrhla rychlostí přímo piraní. Možná díky těmto rybkám bylo jezero na pohled docela čisté, a nebo je třeba něco pravdy na pověsti říkající, že ptáci žijící v okolí okamžitě v zobáčcích odnesou jakýkoliv lístek, který spadne na hladinu. Ověření tohoto povídání se nám bohužel nepodařilo, neb v době naší přítomnosti si všechny stromy pevně držely svoje listoví na větvích. Pohled na jezero obklopené vysokými skalami byl krásným zážitkem, ale přes všechny svoje krásy to žaludek nenakrmí. Zatímco děda dělal Zuzce Tikku, vrátil jsem se s Matesem na břeh a po pár minutách jsme i s otečkovanou obětí odešli zkusit štěstí při hledání jídla. Jediná dvě místa, co vypadala jako vzdálení příbuzní restaurace, byla zavřená a tak Zuzka alespoň v jednom stavení uprosila jednu starší dámu, aby nám přichystala dnešní druhé kolo instantních nudlí. Nebylo co naplat, sezóna tu probíhá v absolutně jinou část roku a my se tedy občas musíme spokojit i s málem. Druhá polovina dne se nesla ve znamení túry do Yuksomu. Odhadem osmikilometrová cesta začínala odbočkou z hlavní silnice, kterou jsme minuli cestou k jezeru. Sestoupení ze silnice znamenalo pokračování po kamenité pěšině vedoucí mezi poli. Tou dobou již s námi cupital i jeden nezvaný společník. Tím společníkem byl pes lehce labradorského vzezření a vždy, když jsme se někde zastavili, čekal s námi na náš další pohyb. První výrazné zastavení nepřišlo tak pozdě, jak bychom bývali chtěli. Už po pár stech metrech jsme přišli k farmě, odkud vedly hned čtyři cesty a ani jedna z nich označená. Ve farmě nikdo nebyl, na poli také ne, takže chvíli trvalo, než jsme v opodál stojících staveních našli dobrou duši, která nám vybrala tu správnou cestu. Opět ve čtyřech, procházeli jsme dále poli, až se najednou vegetace změnila v les a rovinatá cestička v kluzké schodiště. Monzunové období spojené s lesním klimatem učinilo z klesání o několik desítek výškových metrů nekončící boj s přilnavostí. Uklouznutí na takovémto povrchu se pak stávalo stejnou samozřejmostí jako Mrazík o vánočních svátcích. Nejlépe z nás všech si při sestupu vedl ten, koho příroda obdařila párem nohou navíc. Ano, hádáte správně, ten pes nás stále pronásledoval. Sešup dolů pokračoval až k mostu, kde jsme se dostali skoro na úroveň řeky a mysleli si, že další klesání už není možné. To jsme však ještě nevěděli, že s každou další peřejí vznikne nutnost dorovnání výškového rozdílu mezi cestou a klokotajícím proudem. Kamenitá cestička nás vedla stále blíže středu Země a do toho se občas změnila v koryto monzunového potůčku, měnícího naše boty v nasáklou houbu. Jako by obtíží nebylo dost, přidal se do toho neustálý boj s pijavicemi. Ty zejména u Matesa využili absenci uzavřené obuvi a dlouhých kalhot, takže po chvíli pohybu lesem se dal počet přisátých parazitů počítat už jen v desítkách. My s dlouhými kalhotami a botami vypadajícími jako boty jsme měli situaci o poznání ulehčenou, leč i my jsme občas museli klacíkem vyšťourat lezoucí kroužkovce ze skulin naší obuvi. Přestávku v boji o vlastní krev jsme učinili až na dalším mostu přes řeku. Ten už nebyl takovou lávkou jako ten první, ale spíše připomínal mohutnou konstrukci zavěšenou v betonových blocích. Perforované železo nebylo typickým habitatem pro krvelačné bestie, takže jsme si mohli v klidu odstranit ty v boji o naše nohy úspěšnější kusy, sundat krosny ze zad a poskytnout úlevu i nohám při smočení v proudící bystřině. Voda byla studená, ale to ničemu nevadilo, neboť nám pomáhala zapomenout na trable při chůzi i otevřené rány krvácející ještě půl hodiny po odpadnutí viníka. Relaxace na kamenech uprostřed toku nám až zázračně vrátila síly, které jsme potřebovali k odchodu pryč. Slunce už se pomalu přibližovalo horizontu a nám nezbývalo víc než pár hodin k nalezení civilizace. Hnedle za mostem jsme si mohli vybrat ze dvou cest, které vedly neznámo kam. Napoprvé jsme zvolili tu horší, ale dle směru logičtější variantu. Vydali jsme se po ní doufajíce v její postupné zlepšení, ale místo toho jsme našli nepřekonatelnou díru vysvětlující, proč byla tahle stezka zarostlá a nepoužívaná. Vrátili jsme se tedy o několik metrů nazpátek a díky zjednodušenému výběru pokračovali po zbývající cestě vzhůru. Stoupání klouzalo výrazně méně než pohyb opačným směrem a tak jsme po chvíli opět procházeli takřka po hřebeni, kde se nám naskytl pohled na ty největší vodopády, které jsme mohli v sikkimské oblasti potkat. Voda padala desítky metrů mezi podobně vysokými stromy a pak se najednou roztříštila o spadané kamení měnící její dravý pád v mírný proud postupně splývající s řekou. Pozorujíce toto přírodní divadlo, pomalu jsme obkroužili kopec a opět se jali klesat. Druhá strana kopce nás konečně zavedla mezi lidi. Dělníci nosící na ramenou dřevěné klády, vesničky o několika staveních a opět další a další pole kukuřice najednou zcela nahradily les a při pohledu do dálky jasně ukázaly, že už ho mezi sebe nepustí. Když už se i mezi kukuřicí objevily schody a když se o pár metrů dál zaleskl ukazatel stejný jako v Khecheopalri, tak naše nohy už pomalu začaly očekávat chůzi po silnici. Za posledním schodem se jejich přání splnilo a tak jsme my tři a pes, který si nás asi vyvolil jako svojí novou rodinu, pokračovali s pevnou, neklouzavou půdou pod nohama. První milník se vzdáleností do Yuksomu jsme potkali kousek za posledním stavením. Byl už na něm poznat zub času, takže identifikace čísla na jeho boku neprobíhala zrovna lehce. Spor mezi mnou a Zuzkou, jestli ten tajemný symbol značí dvojku nebo trojku, vyřešil až další milník, dle kterého to byla ve skutečnosti osmička. Toto zjištění nebylo úplně pozitivní vzhledem k faktu, že už bylo po páté hodině a tma se blížila akcelerujícím tempem. Naší jedinou nadějí pro příchod do Yuksomu byla úspěšně provedená stopovací akce, ale když kolem nás žádné auto nejelo, bylo docela obtížné ji zdárně provést. Naše poslední možností bylo pokračování v chůzi navzdory všemu, co nás čeká. Po dalším kilometru plahočení jsme narazili na vesničku, kde jsme trošku pojedli sušenky u jezera zakoupené a při té příležitosti od jednoho z vesničanů zjistili, že se tu nachází zkratka šetřící znalým pár kilometrů chůze. S dobrou zprávou v živé paměti jsme si tedy šli opět koupit něco k jídlu a pak se vydali na poslední díl cesty do Yuksomu. Když jsme započali výstup po schodech, slunce již dávno nebylo v místech, kde by nám mohlo pomoci, takže jediným naším zdrojem světla byla mlha, díky které jsme občas i viděli, kam šlapeme. Stoupání bylo prudké, vedlo hlubokým lesem, poli i mezi staveními a většinou nebylo kde se ztratit. I přes celkem jasný směr však nebyl postup jednoduchou záležitostí. Svah se občas naklonil do polohy, kde jsme se museli přidržovat okolního porostu a nejistota bezpečného došlápnutí také nepřispívala k plynulému kráčení. S mapkou v ruce a podrobnými informacemi kudy jít jsme jen čekali, až narazíme na to správné rozcestí, kde zabočíme na cestu vedoucí na silnici do Yuksomu. V pokročilých hodinách nebylo jednoduché poznat, co je cesta a co jen slehlá vegetace. Každé setkání s falešnou křižovatkou nám bralo jistotu, ale dokud jsme stoupali, nemohli jsme jít špatně. Po předpovídané půlhodině jsme navzdory mým očekáváním opět stanuli na silnici a těšili se na brzké ubytování. Auta sice opět žádná nejela, ale Yuksom byl opodál, takže jsme si poslední metry k prvnímu stavení docela užívali. Stejně jako maratonec vbíhající do cílové rovinky i my cítili vzrůstající pocit štěstí z úspěšně překonaného dne. A to i přes neustálé problémy, které nám způsobovalo naše psisko. To svojí přítomností dráždilo jako trn v patě psy yuksomské a nám nezbývalo než doufat, že jakýkoliv konflikt na ostří zubů odnese jen ono. Štěkání všech psů, okolo kterých jsme prošli, nás provázelo do hotelu, kde náš „labrador“ pro změnu zbaběle utekl před něčím, co vypadalo jako maltézáček. S nadějí, že jsme našli prostředek k jeho odehnání, jsme vzali první volný pokoj a rychle jsme běželi dovnitř, neb po poslední propršené hodince bylo uschnutí celkem logickým pokračováním dne. Na pokoji jsme rituálně spálili poslední nalezené pijavice, a jakmile přestalo pršet, tak jsme se šli podívat do nočního města, kde jsme při troše štěstí chtěli zjistit informace k zítřejšímu odjezdu do Jorenthangu. Město nebylo moc velké, takže jsme stanoviště jeepů našli po pár metrech chůze po hlavní cestě. Řidiči již dávno skončili svůj svoz zákazníků, ale to jim nebránil v potvrzení informace z Lonely Planet řkoucí, že jeepy do Jorenthangu vyjíždějí v 6:30 ráno. Tím jsme objasnili poslední nejasnost a mohli si v klidu skočit na pozdní večeři do restaurace Gupta stojící na druhé straně ulice. Nečekaně zaplněný podnik, ještě nečekaněji zaplněný Evropany, byl asi tou nejlepší restaurací, kterou jsem zatím v Indii potkal. Cokoliv jsem si z jídelního lístku objednal, to byla trefa do černého. Zázvorový čaj i quesadilla, za kterou by se nemuseli stydět ani v Mexiku, potěšily můj žaludek tak, jak se to jen tak někomu nepodaří. Vzpomínky na tuto manu mě budou provázet ještě hodně dlouho po odjezdu ze Sikkimu. Z restaurace jsem odcházel pomalu se slzou v oku a utěšovalo mě jenom vědomí, že otvírací doba nastává již v šest a tím pádem se rozloučíme se Sikkimem snídaní v tomto chrámu dobrého jídla.



Den devatenáctý

Detektivní práce

Yuksom Půl šestá znamenající budíček nás vykopala z postele ještě celé rozespalé a hned jsme čelili výzvě v podobě rychlého sbalení, ještě rychlejšího odchodu a snídaňového bonusu pokud všechno vyjde dobře. V šest hodin už jsme s koupenými lístky, naloženými batohy a objednanou snídaní kvitovali, že takhle dobře nám naše plány ještě nevyšly. Spokojenost s průběhem dne doplnila i ta týkající se snídaně, neboť nám u Gupty připravili krmi skoro tak božskou jako včerejší večeře. Pojedli jsme toasty, müsli, vajíčka i čaj a kupodivu na čas jsme již připraveni stáli u našeho jeepu. Tam ovšem nestál náš řidič. Nejdříve se vůbec neobjevil, potom skoro nedokázal otočit auto do protisměru a nakonec nám i s batohy odjel úplně jiným směrem, než měl být Jorenthang. Jedině spolujezdcovo pokynutí nám dávalo jakous takous naději, že veškeré tyto činnosti byly dopředu naplánované a že v tom plánu je i návrat zpět. Trvalo to sice dobrou půl hodinu netrpělivého čekání u krajnice, ale nakonec jsme v dálce přijíždějící vozidlo identifikovali jako náš jeep. Vrátil se sice o poznání plnější, ale zato pořád s našimi zavazadly. Nastoupeni a usazeni jsme vyčkali, až motor rozhýbe své písty, a poté už jen zpoza okénka sledovali, zdali nás bude náš pes doprovázet i jedoucí v automobilu. Nevím, jestli náš „labrador“ nestíhal rychlost našeho povozu nebo jestli to jen nezabalil, každopádně po pár minutách jízdy už po něm nebylo památky a my tedy nemuseli řešit problém s jeho propašováním do letadla. Snad si chlapec najde nové turisty, se kterými naváže citové pouto a třeba i jiný hlubší svazek vedoucí až k jeho adopci. My jsme si to opět svištěli mezi serpentinami tak, jako tolikrát před tím a byl to jen mžik, než jsme začali projíždět nám důvěrně známými místy. Stoupání z počátku naší výpravy se pro tentokrát změnilo v neustálé klesání, během kterého jsme mohli odpočítávat poslední kilometry do Jorenthangu. Jízda kolem dočasných vodopádů, čerstvě sesunuté půdy i postupně končící řady stromů nás přivedla zpátky do betonové džungle, kde jsme pro změnu kolem obchůdků, hromad smetí a dalších známek lidské přítomnosti dorazili až na jeepové nádraží. Tentokrát jsme dle itineráře odjezdů neměli ani tu půlhodinku volného času, takže jsme se hned po koupi lístků nahlásili řidiči vezoucímu nás do Siliguri. Nepoučeni z předešlých 50 kontaktů s indickým jízdním řádem jsme věřili, že naložíme zavazadla a vyjedeme. Zpoždění odjezdu bylo i v tomto případě tradicí silnější než domluvená manželství a nám nezbývalo, než si sednout na obrubník a čekat, dokud nepřijde další sedmička pasažérů. Jeep do Siliguri se ještě několik minut chystal na svojí šichtu a nám tedy zbylo ještě trochu času, abychom vymysleli plán na zbytek dne odehrávající se ve městě, kde není vůbec nic. S posledním zaplněným sedadlem se opět motor rozezněl do provozního stavu a my mohli načít svojí poslední sikkimskou cestu. Upravené horské silnice vystřídal průjezd staveništěm, neb to už od prvního pohledu vypadalo, jako když se zde začíná stavět nějaká přehrada. Stavební materiál i započaté konstrukce se táhly podél celé cesty, a když jsme minuli poslední pytel s cementem, tak jsme stanuli před hraničním přechodem. Oproti příjezdu do Sikkimu tentokrát problém nepředstavovalo propadlé americké vízum, ale spíše v policistově neznalosti služebního postupu. Několik desítek minut jsem se Zuzkou pozoroval Matesa stojícího u okénka, koukajícího na zmateného pohraničníka a očekávajícího kulku, neb naše permity moc dobře nesnášely nenadálé vysokohorské spršky. Ještě dlouho tam na sebe ti dva koukali, když v tom najednou Mates počal kráčet směrem k vozu a se spokojeným výrazem nám oznámil úspěch své mise. Povoleni k návratu zpět do „Indie“ jsme už na mimosikkimském teritoriu zastavili ve vesničce, kde proběhl nákup, nábor nových pasažérů a dost možná i řidičův oběd. Jakmile byly všechny povinnosti splněny, rozjeli jsme se a zase se zastavili. Jízdou do mírného stoupání jsme minuli nákladní automobil, který stál u krajnice a jeho řidič zastavoval všechen provoz okolo, aby mu někdo pomohl s technickou obtíží. Věkem sešlý vůz, mající korbu zrezlou způsobem umožňujícím vidět skrz ni nápravu, evidentně nemohl nastartovat. Záchranná akce se neobešla bez deinstalace autobaterie a roztlačování vraku z kopce. Veškerou práci obstarali Indové a my se tedy mohli spokojeně dívat na práci druhých, jak je to ostatně v Indii obvyklé. Zbytek jízdy do Siliguri nic zajímavého nepřinesl, zkrátka to byla jízda jako každá druhá. Siliguri nás přivítalo typicky indicky: 35 stupňů, žádná mlha a desítky rikšů obklopujících nás ihned po vystoupení z jeepu. Jelikož nám Lonely Planet žádné siligurské zajímavosti neodhalil, tak se nám výhled na dnešní den smrskl do podoby probití se davem, najití hotelu, vypraní si v jeho útrobách, jídlo a vyřešení budoucích cest navštívením internetové kavárny. Jak se později ukázalo, nebyla ani jedna z těchto aktivit tak jednoduchou, jak to mohlo na první pohled vypadat. Cestou městem do čtvrti obsahující většinu místních hotelů jsme nabyli dojmu, že Siliguri je bohaté, ale snad až anorektické město. Na obou stranách ulice se nacházely obchody s mobilními telefony nebo součástky do automobilů, ale najít obchod s jídlem, to byl kumšt jen pro ty největší dobrodruhy. Holt, lidé v Siliguri žijí asi jenom z benzínu. Ulice za ulicí nám nabízela pořád stejný obrázek: mobil, auto, mobil, auto. Procházejíce kolem monotónní směsky obchodů, dorazili jsme do hotelové čtvrti. Ubytovacích zařízení tu bylo celkem dost, ale to, co bylo po celé Indii samozřejmostí, to byl najednou v Siliguri neřešitelný problém. Mluvím o bydlení ve třech v double room, které se tu zkrátka nenosí. Až asi pátý hotel, hotel Mayor, nám nabídl kombinaci slušné ceny a bydlení v pokoji pro dva. Nebylo to tedy úplně zadarmo, neboť recepční tvrdě vyjednával a vlastně vypadal, jako by prováděl nějakou černotu. Padesát rupií zaplacených navíc oproti bydlení pouze ve dvou byl tedy pravděpodobně úplatek. Vlezli jsme na pokoj, natáhli šňůru mezi postele, napustili kýble a jali se zahájit prací proces. Na směny jsme si vždycky uzurpovali prací pomůcky a stejně jako naše babičky začali namáčet, mydlit a mnout o sebe již notně zašpiněné ošacení. V kýblech se postupně vystřídaly všechny disponibilní kusy oblečení, a výsledkem toho bylo přeměnění pokoje v jednu velkou sušárnu. Dvouhodinová dřina jenom umocnila naše nutriční strádání, a tak jsme si za odměnu s lokálními restauracemi zahráli hru na schovávanou. Z logiky věci jsme se vydali po hlavní třídě, ale během půlhodinové výpravy jsme potkali jen jeden předražený podnik a o moc lépe jsme nedopadli ani po zabočení do paralelně vedoucí ulice. Nebylo tam tolik obchodů s mobily, leč restaurace na tom nebyly o moc lépe. Naštěstí se alespoň tam objevil jeden rodinný podnik a to i s docela normální cenovou úrovní. Další z obtíží byla vyřešena a nám se naskytla příležitost objednat si večeři. Obsluhující klučina vypadal, že nám moc nerozumí, ale i bez notýsku kýval hlavou na znamení správného pochopení objednávky. Ačkoliv to vypadalo nepravděpodobně, tak dokázal kuchaři správně formulovat moje i Zuzčino přání, ale když přišla řada na Matesa, tak klučina přinesl dva talíře, z nichž ani jeden nebyl ten objednaný. Situaci komplikovala naprosto elementární znalost angličtiny ze strany veškerého personálu, takž se řešení zdálo až nadpozemsky nereálné. První, druhý ani třetí pokus o vysvětlení nastalé situace mnoho nezměnil, tak jsem si alespoň odskočil k holiči očekávajíc změnu stavu věci po mém návratu. Ta skutečně nastala. Mates již najeden pěl alespoň částečnou chválu na jediného člena obsluhy – kuchaře. Zaplatit, nenechat tuzér a odejít na internet. Kavárna byla asi dvacet metrů od restaurace, takže jsme po klidném příchodu do ní očekávali podobně příjemné vyřízení všech formalit. Nastalo ovšem drama takřka shakespearovských rozměrů. Platba mojí speciálně pro Indii zřízenou kartou neproběhla ani v jednom z deseti pokusů a jako nejpravděpodobnější vysvětlení se mi jevilo, že jedna z dříve navštívených kaváren nebyla tak úplně bezpečná. Tím více, když platba Matesovou kartou proběhla naprosto v pohodě. S podezřením na e-krádež a se zapomenutým identifikačním číslem do e-bankingu vyvstal problém, jak vyřešit nastalou komplikaci. Hovor přes skype na infolinku sliboval vyřešení alespoň toho druhého problému, leč kvalita připojení nebyla nejvhodnější pro několik tisíc kilometrů dlouhý telefonát a operátorka mi tudíž vůbec nic nerozuměla. Řešení nabídl až kolega Čermák, kterého jsem o naší situaci informoval přes Facebook chat a který do Mbank zavolal z o poznání bližšího umístění. Instruován přes chat zařídil mi odeslání přihlašovacích informací formou SMS. Doufám, že tohle všechno bude jak důkaz pro kanonizaci stačit, neb ten kluk si ji opravdu zaslouží. V mezičase zprostředkovávaného hovoru jsem ještě stihnul s Matesem řešit další vlakové spoje a se Zuzkou zase zkoušel zaplatit kartou přes jiný rezervační systém. Multitasking hodný šéfa nadnárodní korporace naštěstí netrvala dlouho. S příslibem zaslané SMS vyvstala potřeba rychle zaplatit a vyrazit zpět na hotel, neb můj mobilní telefon byl toho času v mé krosně. Nočními uličkami nás šestý smysl vedl tou nejrychlejší cestou přímo do hotelového pokoje, poněvadž noc se stávala stále hlubší a záruku večerního internetu nám nikdo nedal. Na pokoji nastalo zapnutí mobilu a dychtivé očekávání příchozí zprávy. Dlouho se jí mršce nechtělo, ale na konec si dala říci a rozsvítila se mi na displeji. S potřebnými informacemi již pevně ukrytými v paměti přístroje jsme opět vyběhli do ulic města a šli hledat další internet. Předchozí kavárna byla celkem daleko a my spěchali, takže jsme se ponořili do postranních uliček, kde jsme zkoušeli štěstí s hledáním naslepo. Jako bychom se dostali do jiného světa, najednou jsme procházeli kolem naprosto normálních obchodů, kde nebyla nouze ani o ty obhospodařující i ty nejzákladnější lidské potřeby. Člověk si mohl koupit jídlo, léky nebo prací prášek, ale internet, o tom tu lidé ani neslyšeli. Jak ohaři stopující lišku i my jsme se chytali každé stopy, procházeli pravděpodobná i nepravděpodobná místa, ale stále bez úspěchu. Až při setkání s lékárníky v jednom z větších medicínských stánků jsme se dozvěděli, že internet se nachází v pasáži na druhé straně ulice. Proběhli jsme k ní mezi auty, vešli dovnitř a opravdu našli internet. Jako hejno vos jsme si sedli kolem jediného zapnutého PC a s informacemi z SMS jsem se přihlásil do elektronického bankovnictví. Kliknutí na správnou odrážku se před námi najednou objevil výpis z účtu. Stav zůstatků ukazoval výrazně nenulovou cifru, a když se k němu přičetly všechny blokace za neuskutečněných několik plateb za vlakové lístky do Kochi, najednou výsledná suma odpovídala tomu, kolik bych na tom účtu měl mít. S uspokojeným svědomím jsme dokoupili ještě pár dalších lístků a nechali se vyhnat kavárníkem, neb jsme tam ostávali jako poslední hosté. Po takovémto hektickém večeru nemohlo nastat nic jiného než ledňáček a to ne jenom jeden. Dnešek měl být den o ničem, ale nakonec se z něj stal skoro boj o všechno, tedy alespoň o všechno, co zůstalo na kartě. Snad se již nebude nic podobného opakovat a my si budeme moci v klidu užít poklidného jihu plného super drinků a sluníčka.



Den dvacátý

Den ve vzduchu

Leiště Mumbai Na popis dneška je snad škoda papíru i inkoustu. Nic zajímavého se nestalo, tak to snad raději ani nečtěte. Postel – letadlo – čekárna – letadlo – podlaha. Toto byl ve stručnosti program na dnešní den. Ve snaze ušetřit nějaký čas, rozhodli jsme se využít služeb Jet Airways a místo více jak 40 hodinové jízdy vlakem jsme naplánovali přesun letecký. Z našeho letiště Bagdogra bohužel nic neletělo přímo, takže varianta s nuceným přestupem v Kalkatě byla ta jediná přístupná. Odlet ve 13:55 nám dával dostatek prostoru pro dlouhý spánek a sbalení všech snad již vyschlých věcí. Permanentní balení nás vycvičilo k takovým časům zaručujícím opuštění hotelu nesrovnatelně rychlejší, než během prvních dnů pobytu. Nalezení tuk-tuku ochotného nás zavést na letiště také nepředstavovalo celodenní dřinu, takže jsme se po pár krocích mířících ven z hotelového vchodu ocitli v interiéru vozidla, které nás vezlo k 12 kilometrů vzdálenému letišti. Uličkami Siliguri jsme projížděli kolem mnoha stánků s vyřezávanými postelemi, což v místech chudých na stromy vypadá dosti zvláštně. Na letišti jsme prošli tradičním indickým kolečkem kontrol. Jedna při příjezdu tuk-tuku, druhá speciální pro krosny těsně před check-inem a pak nakonec ta obligátní, osobní. Po skončení bezpečnostních procedur nastal čas na pochyby. Ne, že by se dost nestarali o bezpečnost na letišti, ale dát oskenovaný batoh zpět do rukou pasažéra, který v nestřeženém okamžiku může jeho vnitřek napěchovat čímkoliv, co by během předcházející kontroly divoce rozsvítilo obrazovku rentgenu, to nepředstavovalo největší jistotu. Zbytek už bylo klasické letiště. V jednom umolousaném stánku jsme si koupili svačinu a pak jen čekali, dokud nás světelná tabulka nezavolá k odletu. Jet Airways nám připravili Boeing 737-800 a také zážitek v podobě přeletu přes zaplavenou Bangladéš. Hladina rozvodněné Gangy kolikrát obsáhla celý výhled z okénka, což mě neustále přivádělo na myšlenku, kde tam ta stovka miliónů obyvatel může žít, když tam mají všude tolik vody. Po hodince letu jsme přistáli v Kalkatě. O poznání větší letiště nám dělalo společnost po tři hodiny do dalšího odletu, takže jsme měli čas akorát si zaskočit mezi terminály do letištní kantýny, opět se nechat prohledat vojáky a opět počkat do odletu. Když nastal kýžený odlet, tak Zuzka s Matesem málem zůstali na zemi. Matesův foťák a Zuzčin batůžek vypadaly nebezpečněji, než můj fotoaparát, takže na rozdíl ode mě museli běžet zpátky k dodatečné bezpečnostní kontrole. Tou prošli bez problémů a dostali tedy povolení vstoupit na palubu. Letoun, tentokrát i se zábavním pultíkem a možností večeře během letu nás za další tři hodiny dovezl až do Bombaje. Nastala devátá hodina, což nás v předtuše zítřejšího brzkého vstávání vyhnalo hledat klidné místo k přespání. Možností moc nebylo. Jediná schůdná byla mezi staveništěm a zavazadlovým pásem, což nám stačilo pro rozložení spacáků a okamžité ulehnutí.



Den dvacátý první

Co nevidět v Bombaji

Noc na letišti - bod, který může svým špatným průběhem negativně ovlivnit celý následující den. Recenze na serveru sleepingatairport vyhodnotila Bombaj jako jedno z pěti nejhorších letišť, což nás před spaním v poloprázdné hale moc neuklidňovalo, ale nakonec jsme se ráno probudili celkem spokojeni, neboť jediné vyrušení představovala ostraha, která mě asi ve 4 ráno vzbudila a ptala se na naše další plány na letišti. S ujištěním, že plánujeme odchod na šestou, spokojeně odešla a my zůstali po celý zbytek noci personálem nevyrušeni. Ta se nám nakonec protáhla až do sedmi, ale to už jsme opravdu opouštěli terminál s úmyslem cesty do národního parku Sanjay Gandhi. Doprava do parku nebyla nikterak složitá, leč obsahovala hned několik přestupů. Po marném snažení dostat se hned na ten první, nástupní bod jsme nakonec spolkli svoji hrdost a na nádraží Ville Parle se nechali zavést letištním taxíkem. Jeho řidič nás během cesty neustále přesvědčoval, že jeho služby nám zpříjemní těch několik kilometrů o mnoho lépe než diskomfort příměstského vlaku, ale i přes neustálé naléhání jsme zůstali u původního plánu a vystoupili na nádraží, kde jsme v rychlosti koupili lístky a běželi na vlak jedoucí do Borivali. Nasedání však bylo málem smrtelnou záležitostí, neb já byl jediný, kdo z nás stihnul nastoupit ještě do stojícího vlaku, kdežto Mates se Zuzkou poté už čelili výzvě v podobě vlaku jedoucího. Jejich odmítnutí znamenalo můj hrdinný výsadek zpět na nástupiště konající se už ve slušné, dvacetikilometrové rychlosti. Nepovedené ushiro-ukemi při dopadu bylo naštěstí zmírněno batohem na zádech, takže jsem se poté celkem ve zdraví dožil druhého, ze všech úhlů pohledu úspěšnějšího pokusu o nastoupení. Uvnitř vagónu jsme následně celkem překvapivě zjistili, že i second class může být docela prázdný a že si v něm jde dokonce i sednout na sedadlo později, než jen v nástupní stanici. Vyjeli jsme směrem na sever, což dle očekávání přineslo jízdu čím dál větším slumem, ale jelikož nás od něj dělilo několik kolejí, tak to seznámení bylo jen letmým pohledem. V Borivali už jsme jen přesedli na rikšu a po několika minutách již stáli před branami parku. Vstupné nám zajistilo přístup do 104 kilometrů čtverečních rozlehlého areálu čítajícího mimo jiné deštný prales, rozličná safari a komplex buddhistických jeskyní. Deštný prales představoval na jeden den až moc velké sousto a komplex jeskyní prý ani zdaleka nedosahuje kvalit známější Ellory či Ajanty. My nemajíce mnoho času, rozhodli jsme se z výše zmíněných důvodů vyzkoušet jen lví/tygří safari a ještě jízdu vláčkem po jelení stezce. Vstupní stanice do světa šelem se skrývala daleko v útrobách parku, což ve výsledku zaručovalo několik set metrů dlouho procházku zpestřenou návštěvou infocentra, které informovalo o okolní fauně, flóře a také o množství bordelu v Bombaji každodenně vyprodukovaného. Generalizovat naše čerstvé poznatky na celou Indii, dostali bychom odpověď na otázku, proč řada míst v této zemi vypadá jako skládka komunálního odpadu. Ono je ostatně zvláštní, kolik obalů použije prodavač v cukrářství na zabalení obyčejného dortíku nebo proč stánky s občerstvením používají plastové kelímky místo sklenic, i když si každý kupující vypije obsah na místě. Indické problémy, které stejně nevyřešíme, jsme zanechali dalším návštěvníkům a raději jsme volnou chůzí pokračovali až k safari. Zavřené pokladny deset minut po oficiálním zahájení provozu v kombinaci s probíhající nedělí chvíli vypadaly jako ohrožení našeho stopování divých šelem, ale po chvíli se vytvořivší fronta nás ujistila o zpoždění prodavačky lístků. Pět minut čekání mezi nedočkavými turisty nás dělilo od kontaktu s prodávající osobou, potažmo od obdržení kousku papírku potřebného pro vstup. Přirazivší autobus nás chvíli zneklidňoval tím, že se ani s lístky nemusíme dostat do jeho útrob hned na první pokus, ale skutečnost ukázala jeho pravou velikost, takže jsme mohli s našimi batohy i s další patnáctkou cestujících obsadil sedadla v tomto obrněnci. Zamřížovaná okna s malými průzory pro fotoaparáty vzdáleně připomínala vězeňské autobusy křižující každý den Spojenými státy, leč oproti americkým odsouzencům jsme my všichni věděli, že tyto mříže jsou zde pro naši ochranu. Autobus se rozjel a my nalepeni u oken čekali na první kočkovitou šelmu. Projetí do oploceného areálu ještě umocnilo naší zvědavost, ale kromě bujné vegetace jsme zde žádný jiný život nepotkali. Větve, stromy a vzrostlá tráva tvořily ideální prostředí pro tyto predátory, leč první kontakt s nimi přišel až po příjezdu ke kleci. V tom okamžiku nám bylo jasné, že pojmy indické a evropské safari nebudou tak docela synonyma. Zřízenec vyhánějící tygry z klece tyčí a házením kamení na pletivo kolem nich by pravděpodobně dostal od Zdeňka Srstky po papule, ale pro ně to byl jediný způsob, jak tygry donutit k alespoň částečnému přiblížení k našemu vozidlu. I přes značnou snahu personálu byl výsledný zážitek mnohem slabší než nedělní návštěva pražské Zoo. Setkání se lvem dojem z celého safari lehce vylepšilo, neboť zřízenec pustil krále džungle z klece úplně a hřivnatý samec tak kráčel, řval a močil jen několik málo metrů od nás. Jeho řev zněl sice jako tisíckrát obehraná magnetofonová páska, ale pohled na jeho kmitající bránici dával tušit, že tohle playback nebude. Po obhlídce dvou klecí safari skončilo, což vedlo k našemu rozpolcenému hodnocení a víře, že jelínci naší zkušenost s parkem vylepší. Nebudu vás napínat, jelení safari pocit z parku ještě zhoršilo. Ještě na nástupišti jsme si uchovávali optimismus, ale jakmile se mašina rozjela, rozplynul se jako kouř nad jejím komínem. Během prvních dvaceti metrů jsme minuli dvě klece s pěticí jelenů a zbytek jízdy jsme mohli obdivovat leda tak kouzlo lesa a zaměstnance sekajícího mačetou přerostlou trávu. Průjezd kopytnatým stádem nepřišel ani na druhém konci zastávky, takže jsme ihned po vystoupení věděli, co v Bombaji nikomu nedoporučíme. Procházka parkem by mohla být pěkná, ale jakákoliv placená atrakce uvnitř parku si nezaslouží ani to málo rupií, co jsme za ní zaplatili. Po spíše zabitém dopoledni jsme další pobyt ve městě spojili s jeho jižní částí a zejména s Elephanta Island. Jízda napříč městem je v Bombaji docela zajímavý zážitek, zvláště při nepřímém spojení mezi nástupní a výstupní stanicí. Přestup si v našem případě vyžádal Victoria Terminus představující nejvhodnější konečnou zastávku. O tom, kde přestoupit na linku do Victorie vedoucí, jsme se zpravili u nádražního prodavače džusů. Nejdřív zmaten a poté pevně přesvědčen, doporučil nám jet na stanici Bandra. Vydali jsme se tedy na správné nástupiště a cestou po nadchodu jsme poprvé zblízka uviděli bombajský slum. Na místní poměry to bylo takové miminko, za to však otrlé, neboť se nacházelo přímo mezi kolejemi. Plechové buňky s příměsí čehokoliv, co tu skládka nabídla, tvořily takřka neprostupnou vrstvu, mezi níž se občas vinula nějaká ta ulička. Jak to musí vypadat v tom největším slumu, to jsme se na rozdíl od páru Japonců potkaného v Bandře neodvážili zjistit. Jestli to pár od hor Fudži přežil, to se už asi nedozvíme, ale nás v momentech následujících spíše trápila skutečnost, že z Bandry se na Victorii nepřestupuje. Inu, chytli jsme další vlak a dojeli až na Dadar, kde už měl být přestup jistotou. Což o to, vlaky jedoucí vhodným směrem na Dadaru opravdu byly, ale zároveň nám pohled na ně vysvětlil jednu zprvu nepochopitelnou indickou vlastnost. To, že se cestující po příjezdu vlaku zároveň snaží dostat ven i dovnitř, jsme věděli již dávno. To, proč to tak je, nám ukázal až Dadar. Z prvního vlaku, do kterého jsme chtěli nastoupit, se ještě před jeho úplným zastavením začal hrnout proud lidí narážející na stejně mocný proud lidí chtivých dovnitř. Výsledkem působení protijdoucích sil byla naprostá převaha vystupujících, jichž se během minuty dokázala z jednoho vagónu vyprostit více než stovka. I přes tento slušný čas se však vlak začal rozjíždět ještě dříve, než vůbec počali noví cestující nastupovat. Celý tenhle pit-stop skončil hrstkou šťastlivců jedoucích dále a naše dost možná věčné setrvání na nástupišti společně se stovkami dalších nespokojených. Další dílek do mozaiky indických zkušeností byl doplněn do skládačky naší dovolené, což osudu stačilo na to, aby nám přihrál vlak, do něhož jsme na druhý pokus nastoupili a dojeli až na Victorii. Victoria Terminus, v dnešní době nazývaný Chhatrapati Shivaji Terminus je jedním ze skvostů bombajské koloniální architektury a svojí velikostí společně s počtem přepravených cestujících se řadí mezi největší nádraží na světě. Naše zastávka zde se navzdory tomu omezila na nutné minimum, což se de facto omezilo na uschování batohů v místnosti k tomu určené. Význam nádraží si i v tomhle ohledu vyžádal specialitu ve formě nutnosti oskenování zavazadel, jakožto pojistky proti výbuchu v tak důležitém prostoru, jakým se úschovna kufrů zdála být. Pohodlný zbytek odpoledne však čnil nade všechny komplikace a my jsme se tedy uvolili k další bezpečnostní prohlídce umožňující zbavení se přítěže. Ještě s teoretickou nadějí na stihnutí trajektu ve dvě hodiny jsme před nádražím vzali taxi (v centru Bombaje jsou totiž tuk-tuky zakázané) a nechali se dopravit až ke Gateway of India – mohutnému oblouku vítajícímu lodě přijíždějící do přístavu. Do přístaviště jsme dorazili ještě asi minutu před odjezdem, ale to už byla veškerá snaha marná. Nevěda, kde přesně koupit lístky, nechali jsme na sebe promluvit jednoho naháněče. Jako vždycky i tentokrát nás přesvědčoval o našem absolutně chybném jednání a o naprosté úžasnosti svých služeb, takže jsme ho jako vždycky odkopli a šli dále dle našeho plánu. Gateway of India je společně s hotelem Taj Mahal dominantou zdejší části přístaviště a počet turistů i počet turisty před monumenty zpodobňujících fotografů je toho jednoznačným důkazem. Gateway of India byla postavena v roce 1924 jakožto památník příjezdu krále Jiřího V. a královny Marie o třináct let dříve, zatímco Hotel Taj Mahal sloužil hostům již od roku 1903 a jakožto ten nejluxusnější hotel ve městě mohl během celého století posloužit ubytováním například skupině The Beatles, Miku Jaggerovi, Rogeru Mooreovi, Billu Clintonovi či Barracku Obamovi. V okolí takovýchto skvostů nakonec nebyl problém sehnat i lístek na náš trajekt, i když jsme se k němu museli doslova protlačit. Stanoviště trajektů jsme objevili hned za Gateway a ihned využili možnosti nalodění. Vědomi si nutnosti hodiny strávené na palubě lodi způsobené devíti kilometry plavby jsme si trošku připlatili a celý proces si zpříjemnili o dva metry vyšším výhledem během sezení na horní palubě. Jakmile jsme vypluli, začali se kolem nás míhat lodě nákladní, výzkumné i trajekty vezoucí turisty z Elephanty. Provoz v zátočině odpovídal důležitosti přístavu pro indickou ekonomiku. Tankery přivážející pohonné hmoty sytící neustávající žízeň dopravních sítí i kontejnerové lodě se zbožím každodenně plnící pulty pouličních prodejců na palubě se táhly obzorem jako neprostupná hradba. Teprve s rostoucí blízkostí Elephanty se loďstvo začalo podobat trajektové monokultuře. Hodina na slunné palubě uplynula jako voda v Ganze a my konečně stáli na molu vedoucímu nás na ostrov. Dle místních mělo kilometr a celou tuto vzdálenost mohlo turistům ušetřit svezení vláčkem. My jsme však vytáhli z rukávu svojí tradiční odpověď: „We love walking“ a podél kolejí se vydali do srdce ostrova. Nejdříve mezi hrstkou stánků na pobřeží a potom učiněnou nákupní alejí cestou na kopec blížili jsme se vstříc jednomu z mnoha indických monumentů zařazených pod patronát UNESCO. K pokladnám jsme dorazili hodinu a čtvrt před plánovanou zavíračkou a nezbývalo nám tedy mnoho času nazbyt. Moc jsme se nezdržovali a vešli jsme zkoumat jeskyně. Jak jsme během následující hodiny zjistili, celý komplex se skládá z pěti hinduistických jeskyní vytesaných mezi lety 450 – 750 n.l., z nichž pouze v té první, zasvěcené Shivovi, lze nalézt náboženské výjevy. Zbytek jeskyň představují jen vyhloubené místnosti bez jakékoliv výtvarné výzdoby. Většinu jeskyní jsme tedy jen tak prolétli a moc se v nich nezdržovali, neb stejně neposkytovaly žádný důvod k delšímu zastavení. Připočteme-li k prázdným jeskyním mizerný, stromy zakrytý výhled, tak ten nejzajímavější zážitek na Elephantě spočíval v setkání s masturbujícím opičákem. Ostatní opice se také snažily. Pily z ukradených lahví, jedly ukradnuté chipsy a vůbec se pořád snažily něco ukrást. Jejich zlodějské představení však ani zdaleka nedosahovalo popularity XXX-makaka, kterého tam spolu s námi pozorovalo několik desítek dalších turistů. Tomu to však nevadilo a spokojeně si leštil bambus dále. Když ho nakonec přítomnost fotících turistů a opičích soudruhů přiměla se svojí zálibou přestat, pominul náš poslední důvod proč zůstat na pevnině, a proto jsme se po hodině strávené v komplexu vydali zpět na molo, kde jsme využili služeb jednoho z posledních trajektů a vypluli zpět do Bombaje. Možná kvůli dešti a všeobecnému vyčerpání uběhla druhá hodina na trajektu svižněji než ta první a my se ani nenadáli a opět stáli před Gateway of India. Poslední část dnešního dne se sestávala z procházky po blízkém okolí. Část města, kde jsme se zrovna nacházeli, byla postavena jakožto sídlo britské koloniální smetánky a také těch nejvýznamnějších městských institucí. Převážně typická britská architektura, vyrůstající zde během několika posledních století, vypadala ve srovnání s celým severem, jako by pocházela z jiné planety. Široké ulice, honosné budovy, nikde žádné odpadky, nikde žádné krávy. Člověk by si skoro myslel, že tu snad ani nemohou žít Indové. Pořád jsme čekali, kdy nás stroj času vrátí do té Indie známé ze severu, ale ať jsme šli kudykoliv, obrázek byl všude stejný - město, ve kterém bych si alespoň já dokázal představit strávení významné části svého života. Procházku skrz Fort Area jsme vedli s cílem skončit zpátky na nádraží, ale během té doby toho vidět co nejvíce. Oblast pojmenovaná po pevnosti, která byla v roce 1864 rozebrána kvůli uvolnění místa pro novou zástavbu, již žádné známky obranného valu nenesla. Naopak, skvěly se zde budovy relativně nové, okouzlující nás i v podvečerním šeru zahalujícím jejich krásy svým temným závojem. Nejvyšší soud, univerzita, katedrála svatého Tomáše, knihovna Davida Sassoona, synagoga Kenesetha Eiyahoo i radnice byly kus po kusu chloubou města a nezřídka se nám stalo, že jsme se u nich na několik minut zastavili a ve snaze udělat pěknou fotku pobíhali okolo zkoušejíce různá nastavení našich přístrojů. Za světla, za šera a nakonec i za tmy dostávaly budovy stále nové kouzlo. Některé z nich začaly svítit, jiné se jen odrážely ve světlech pouličních lamp a jiné dokonce ve světle filmařských reflektorů. Korzujíce městem jsme se zčistajasna objevili na místě natáčení nějakého bollywoodského trháku. Kulisáci teprve dokončovali scénu, osvětlovači hledali tu správnou míru lumenů a nějaký mužík, možná dokonce režisér, tam cosi vykřikoval do megafonu. Pravá přednatáčecí atmosféra už se nesla ve vzduchu a všici se už pomalu připravovali na první klapku. Možná jim k tomu měla dopomoci i dávka kofeinu, neboť jeden pikolík neustále běhal po place s několika kelímky v ruce a dokonce i nás oslovil s nabídkou filmové kávy. Pokušení vypít nějaké hvězdě její oblíbený drink jsme nakonec skromně odmítli, a jelikož nabídku kávy nenásledovala nabídka kontraktu na hlavní roli, schovali jsme svoje herecké ambice a odešli. Procházkou ulicemi jsme kromě pozůstatků slávy let minulých potkávali i nepřeberné množství krámků. Oproti severu se zde začaly objevovat obrovské stánky s knihami, což je možná jeden z důvodů, proč je na tom jih o tolik lépe. Nás ovšem zaujal stánek s čerstvě připravovanými džusíky. Ty se také začaly objevovat teprve na jihu a po důkladné ochutnávce musím uznat, že sever o hodně přichází. Kvalita i výběr tu byly na super úrovni a já mohl jenom doufat, že džusíky budou tradičním obchodním artiklem ve všech jižních městech. Naše procházka se tou dobou již neodvratně chýlila ke konci. Času sice zbývalo ještě dost, ale už nebylo kam jít a my proto zamířili na nádraží. Vyzvednutí zavazadel proběhlo o poznání snadněji než jejich uložení a následný nákup svačinky následovaný provedením ústní hygieny tak akorát stačily na vyplnění času do našeho dalšího odjezdu. Po dni v rušné Bombaji bude následovat oddych na plážích v Goa.



Den dvacátý druhý

Ideální kombinace

Krávy na pláži Celkem bez jakýchkoliv výraznějších plánů nabízel dnešek prostor pro bezcílné bloumání městem. Za základ k tomu nám měla sloužit pořádná snídaně, kterou pro tentokrát obstarala návštěva Brown Bread Bakery – podniku produkujícího evropsky vyhlížející pečivo. Snídaně nabídla i příležitost k četbě indického tisku. Největším zjištěním byla zpráva popisující včerejší situaci, která nám připadala jako běžný stav monzunového období, jako nejsilnější déšť za poslední tři roky. Lidé kvůli němu umírali při sesuvech domů či při úrazech elektrickým proudem, když nevědomky stoupli do louže, do které vedly obvykle nezatopené dráty elektrického vedení. Lepší myšlenky jsme chtěli najít v internetové kavárně, kde jsme plánovali zařídit vlak na zítřek a podívat se taky na některé zprávy z domova. Přání rychlého naklikání několika údajů do Cleartripu a rychlého odchodu ztroskotalo hnedle z kraje. Ani jeden počítač nebyl schopný správně načíst Cleartrip a jelikož jsme neměli potřebná administrátorská oprávnění na to, abychom tam mohli doinstalovat chybějící moduly, nezbylo nám, než vyřešit situaci jiným způsobem. Než abychom hledali jinou kavárnu, kde bychom třeba čelili stejným technickým obtížím, tak jsme raději poprvé využili služeb dopravního agenta. Těch je po celé Indii spousta, neboť cesty vlakem či letadlem je vždy nutné rezervovat dlouho dopředu. A jelikož internet nepatří k běžnému vybavení domácností, je pro většinu lidí pohodlnější zajít za chlapíkem, co si sedí v křesle a v případě potřeby začne obvolávat všechny dopravce v okolí. Nebylo tedy těžké jednoho takového najít a lístek si u něj objednat. Procedura se sestávala z napsání jmen, času a míst na kus papíru a pak už se jen telefonovalo. Nejdřív telefonovali Indové spolu, pak si sluchátko uzurpovala Zuzka a využila své několikaleté telefonistické praxe k úspěšnému nalezení volného vlaku. Teď už jen zbývalo počkat na poslíčka přinesuvšího čerstvě vytištěný lístek a mohlo se jít do města. Ulice směrem od Gangy byly stále širší a širší, až se vedle sebe mohly vejít dva tuk-tuky a chodec k tomu. Ulice nás dovedla až do centra města. Tedy alespoň dle našeho mínění, neboť jsme nepředpokládali, že se nějaká jiná městská část může pochlubit nečekaně solidně vypadající nemocnicí, kinem a obchodním domem. Nemocnici jsme navštívit nepotřebovali, ale kino s obchoďákem neušly naší pozornosti. Té si ovšem dlouho neužily, neboť kino nemělo v programu nic anglicky mluveného nebo alespoň otitulkovaného a obchodní dům měl svoje tři podlaží zaplněna pouze dvojnásobným počtem obchodů. Nákupní centrum, či spíše staveniště nežli nákupní centrum evidentně nebylo zcela dokončené a suť za výlohami naznačovala, že asi ještě dlouho nebude. Vjednom již fungujícím stánku jsme si dali na posilněnou kornout zmrzliny a šli pokračovat v objevování tajemství města. Prošli jsme kolem benzínky, navštívili jsme další hinduistický chrám a našli jsme indický Burger King. Zajímalo nás, jaký bude mít takovýto podnik jídelníček v zemi, kde kráva požívá větší úcty než absolutní většina obyvatel. Představa poklidného výběru z menu vystaveného nad obslužným pultíkem byla narušena desítkou číšníků, kteří viděli hosta povětšinou poprvé v životě. Jejich zájem nás docela vyděsil a tak zůstala záhada indického hamburgeru nevyřešena. Jiná, možná důležitější, pozbyla po návštěvě sousedního stánku své tajemnosti. Indická společnost je ve vztahu k alkoholu roztříštěna. Každý stát má ve vztahu k alkoholickým produktům vlastní legislativu a rozdílnou míru zdanění. Postoj nastavený v zákoníku odráží vztah veřejnosti k alkoholu v jednotlivých státech a nepřímo také jeho dostupnost. Většina severních států bere alkohol jako nutné zlo a tak je jeho prodej vykázán pouze do speciálních obchodů zastrčených kdesi v koutu tak, aby je nikdo neviděl. Výskyt těchto obchodů se pohybuje v jednotkách a to i v milionovém městě jako je Varanásí. V samoobsluze jsme se dozvěděli, že ve Varanásí se pivo a lihoviny kupují někde vedle benzinové stanice, kterou jsme cestou minuli. V takovém složení, v jakém se nacházela moje společnost, byl návrat k palivovému stánku tím jediným možným pokračováním dne. Wine Shop, jak se v Indii takovým obchodům říká, mohl klidně být obchodem se zbraněmi či drogovým doupětem. Mříže na oknech i na dveřích, malá mezírka určená pro podávání zakoupené lahve a poloha vylučující zahlédnutí z hlavní třídy nechávaly hodně prostoru bujné představivosti. Dovnitř se pouštělo po jednom a koupená lahev zůstala světlu skryta pod obalem z místního deníku. Když už jsme stáli před mříží, koupili jsme si tři lahve Kingfishera – nejznámějšího indického piva, námi přezdívaného ledňáček. Odtažitý vztah státu Uttar Pradesh k pivu vyústil k ocenění jedné lahve na 150 rupií. Přestože objem lahve činí 650 ml a obsah alkoholu 8%, je to docela pálka, když člověk uváží, že obyčejný sběrač čaje vydělává sotva 70 rupií za den. S pivy v ruce jsme potřebovali najít místo vhodné k bujaré pitce. Papírový přebal nám ale dával tušit, že koupě moku nebude tím nejtěžším, co nás bude čekat. Najít klidné místo ke konzumaci by jistě šlo lépe v zemi, která neposkytuje domov šestině obyvatel planety. Toto tajemství nám došlo celkem rychle a tak jsme se utábořili na prvním trochu vhodném místě – v jedné z luxusních ulic v muslimské čtvrti. Jedinou ochranou proti zvídavým pohledům nám bylo otočení zády k zbohatlíkům a čelem k hromadě suti, která jen čekala, až i místo ní někdo postaví honosné sídlo. Naše utajení nám nakonec moc nepomohlo. Celé okolí totiž pozorovalo, jak zcela neskrývaně přikládáme zmuchlané noviny ke svým rtům a důsledně praktikujeme vrozený sací reflex. Osazenstvo ještě nezakopaného potrubí, naše hlavní diváctvo, nás dokonce pozvalo na pokouření, ale to už nám přišlo jako moc velké dráždění residentů a s díky jsme odmítli. Nezvykle silný ledňáček docela nakopával a tak jsme strávili notnou chvíli pitím, než jsme mohli zvolat: „Jdeme pro whisky.“ Návrat ke Caponemu od Gangy byl asi trojnásob dlouhý a vedl úplně jinudy než prve, ale i tak Zuzčin Jarovem vycvičený smysl pro chlast dovedl naší skupinku zpátky k benzínce. Cena tvrdého nás zaskočila a i přes chvilkové váhání jsme nakonec došli ke konsenzu velícímu návrat ke Ganze bez flašky v ruce. Ani jsme se nenadáli a již v půli cesty jsme se opět nacházeli ve světloprázdném prostoru důvěrně nám známému z předešlého večera, jenže tentokrát byla Ganga jaksi snadněji k nalezení. Žádné bloudění, žádný konflikt s městskou faunou či podvodným pohřebákem. Ganga byla najednou přímo před námi a my si proto mohli splnit poslední položku našeho programu - projížďku na loďce. Námi nalezený lodník už moc nepočítal s dalšími zákazníky, ale nenechal se dlouho pobízet, nahodil motor a na své palubě nás vezl podél pobřeží. Decentně osvětlená hladina odrážela světla ghátů, městskou vodárnu i desítky hotelů, které na břehu řeky lákaly na nezkažený výhled. Žádné ohně spalující indické nebožtíky, ani světelné představení Aarti jsme tentokrát nepotkali. Za svitu úplňku jsme se jen tak houpali na poklidné hladině a užívali si posledních chvil ve městě. Byla to zkrátka pohodička, ale loďkování nemohlo trvat věčně. Náš lodník už chtěl jistě spát a nám by jistě doporučil totéž, to by nám ale nesměla vadit jazyková bariéra. Opět nahodil čadící motor a po chvilce plavby nás vysadil zpátky na břeh. Chvíli jsme zde ještě seděli, ale bylo nám jasné, že teď přijde na řadu jen hotel.



Den dvacátý třetí

Rybí trh

pláž 850 kilometrů a 16 hodin ve vlaku - zhruba tolik obnáší dopravení se z Madgaa do Kochi. Ve chvíli našeho probuzení nám do cílové destinace zbývala ještě zhruba třetina. Valná část dne strávená ve vlaku nezvěstovala příchod výjimečných kulturních zážitků a tak se tím nejzajímavějším z nich opět stal výhled z okénka. Tedy, na jedné zastávce jsme potkali prodavače džusů, ale to bylo jen takové zpestření mezi všemi těmi lesy, mosty a poli. Jednotvárnost krajiny nicméně neubírala nic z jejího půvabu a proto bylo upření zraku skrze mříže požitkem hodnotným dlouhodobého vychutnávání. Sluníčko již dávno brázdilo oblohou a svůj jas odráželo na hladině nesčetných kanálů. Přítomnost Backwaters se začala naplno projevovat. To už je ale jiný příběh, o kterém se zmíním až na některé z následujících stránek. Kolem druhé hodiny naše pouť zdárně skončila příjezdem na nádraží Ernakulum, pojmenované dle jedné z částí Kochi. Zařízení první jižanské noci v hotelu před nás předkládalo mnoho nového. Bohatší region, nádražní čtvrť, turistické město. Všechny tyto faktory determinovaly cenu v intencích námi zřídka potkávaných. Komplikovanost celé situace zvyšovala ještě naprostá obsazenost většiny z nich naznačující, že ty levné už byly dávno rozebrány. Až hluboko v srdci jedné z vedlejších uliček jsme objevili Travellers Lodge. Hotel, který měl stále volný pokoj a na místní poměry nezvykle nízkou cenu, byť koštující rovných 450 rupií. Ve snaze užít si dnešek ještě za světla, hodili jsme batohy na pokoj a namířili si to rovnou do přístavu. Vlastní Ernakulum moc zajímavostí k vidění nepřineslo. Typické indické město, optimálně alokující zboží prostřednictvím nesčetných obchodů, pokračovalo až do příchodu k vodě. Podél břehu se táhla zelená promenáda, kde místní omladina trávila svůj volný čas sezením na přístavní zídce. Nábřeží pokračovalo až k nedbale vyhlížejícímu parku. Většina z technického vybavení vypadala, jako by ruku údržbáře nikdy nepocítila a ani celkem slušně upravené rostlinstvo laťku příliš nezvedlo. Celkem vzato to však byla příjemná změna oproti komerční změti, ruchu a rozkopaným vozovkám. Prvním místem, které jsme opravdu chtěli navštívit, byla turistická kancelář sídlící v přístavu. Důvodem k její návštěvě byla hlavně rezervace výpravy po Backwaters na následující den. Přijivší na moderně vyhlížející recepci, dostalo se nám okamžitého usazení a vysvětlení nejrůznějších možností, jak si celý den zpříjemnit. Nejdůležitější zpráva ale byla, že volná místa na lodi očividně nescházela, což vedlo k naší okamžité inskripci do seznamu pasažérů. S instrukcemi, že máme v 8:15 čekat na hotelové recepci na odvoz, jsme odešli o dům dál. Opodál stojící stavba byla totiž prodejním místem lístků na trajekt, kterým jsme se chystali dostat do oblasti Fort Kochi. Loď nás vezla středem přístavu, kde se kulisa postupně měnila od industriální až skoro k residenční. Nákladní lodě postupně střídaly soukromé čluny a stavení na břehu jasně ukazovala, že v nich chudí lidé nebydlí. Fort Kochi je zřejmě dobrou adresou a dost možná za ní vděčí své zajímavé historii. Nejstarší městská část pojmenovaná po pevnosti, kterou Portugalci v roce 1503 postavili a v roce 1538 vylepšili. Expanzivní politika při stavbě hradeb dlouho nevydržela, neboť už roku 1663 ji Holanďané výrazně umenšili, aby jejich dílo mohli roku 1806 dokonat Angličané a celou pevnost tak definitivně zničit. Během těchto etap zde každá z mocností zanechala svůj otisk a tím pomohla utvářet ráz této oblasti. Historický okruh začínal u čínských rybářských sítí. Na první pohled celkem složitá konstrukce, která by k chytání ryb měla využívat přílivu a odlivu, se na obou proti sobě ležících ostrovech vyskytovala v mnoha provedeních, leč na její využití v praxi už bylo asi pozdě. V tento moment naše prohlídka historického okruhu skončila, neboť krátce po čínských sítích se před námi objevil stánek nabízející zakoupení plodů moře, které potom ochotný kuchař připraví v nedaleké restauraci. Řídit se dle mého postoje k rybám, udělali bychom pár fotek, prohlédli bychom si druhovou skladbu a šli dál. Můj postoj ovšem neměl takovou váhu jako Matesovo a Zuzčino odhodlání po rybě na talíři. Mě nechávala mořská bašta o poznání chladnějším, neb nám v Čechách tohle „neroste“, takže pro mě celá devadesáti minutová anabáze skládající se z výběru pochutin, cesty do podniku, přípravy a konzumace představovala pouze čekání na odchod. Ten nastal až za tmy, takže veškeré další obrážení Fort Kochi pokračovalo s minimální nadějí na vstup do některé z památek. Jak se později ukázalo, ona většina z nich není přístupná ani ve dne. Když jsme tedy hned na začátku dostali možnost podívat se do baziliky Santa Cruz, nezaváhali jsme ani na minutu. Už se tam nikdo nemodlil, poslední rozhřešení už bylo také uděleno, v naprosté samotě jsme tedy procházeli mezi lavicemi k oltáři a zpět. První prohlédnutí křesťanské stavby v Indii proběhla a tím jsme dostáli alespoň minimu invazivních návštěv kochinské historie. Procházka tmou, občas osvětlená výrazným reflektorem, byla pěkným zážitkem zpestřeným mnoha krásami a zajímavostmi. Kromě jiného za zmínění stojí hlavně kostel St. Francis – nejstarší to stavba svého druhu v Indii, dům údajně sloužící jako příbytek Vasco da Gamy a také absolutně neznatelné zbytky původní pevnosti Immanuel. Kolečko po Fort Kochi jsme uzavřeli v parku. V něm se nacházející skluzavka ve tvaru žirafy vypadala tak lákavě, že jsem neodolal a naložil jsem své kilogramy na šikmou plochu a nechal gravitaci slavně zvítězit nad otravným třením. Skluzavka snad již dávno nalomená, začala po čas mojí jízdy praskat, až nakonec zůstala viset na pár centimetrech plastu. Stav atrakce vylučoval další jízdy i těch nejútlejších indických dětí, takže až budete někdy v Kochi, tak na žirafě radši nejezděte. Zbytek večera se nesl jenom ve znamení návratu na hotel. Trajekt, přístaviště i obchodní čtvrť jsme dnes absolvovali již podruhé, takže jsme postrádajíce další lákadla pouze nakoupili nějaké ovoce, objednali si džusík a odešli na kutě.




Doufám, že vás čtení našich zážitků bavilo a třeba i inspirovalo dobudoucna. Pokud se budete chtít zeptat na další podrobnosti, vytknout faktické nepřesnost, projevit zájem na svojí účasti v dalším tripu a nebo jen poděkovat za pěkné čtení,  můžete se obrátit na trabantos007@gmail.com.

Další fotky z tohoto výletu (později) i zcela jiné můžete nalézt zde: Fotogalerie Matyáš Řehák a naše loňská Druhý Eurotrip a předloňská dobrodružství zde: První Eurotrip


Autor textu: Pavel Dudek
Korekce textu: Matyáš Řehák a kol.